deset dní do věčnosti
obraz první
„kámo, dej si se mnou ještě jednu!“ hučím do usínajícího štamgasta. posledního, kterej tu v baru ještě zbyl a objednávám mu další skleničku u barmana, kterer by už tu raději vůbec nebyl.
„mám už jen posledních pár dní, tak se chci bavit.“ věta, která ač ji vyslovuju po nesčíslněkrátý, neustále se zdá nějaká nepřirozená. já, velkej bourák a kluk z ulice, kterej se vždy vším probil a tohle? ne, to prostě nemůže být pravda!
leju do sebe další sklenku, kterou nechal můj společník netknutou na baru. zase se mi vrátila ta prokletá chvilka střízlivého prozření a snažím se ji utopit v lihu. kterej ovšem moc nepomáhá...
„vstávej a pij!“ budím toho spáče vedle mě. kouká dost překvapeně, dívá se na hodiny nad barem a vstává ze židle že jde domů. já ho ale nepustím. teď ne! to je moje noc! a ne jen tahle...
už zase spí a já si od barmana kupuju cigára a poprvý v životě si zapaluju. já, kterej se kasal, že kouření je pro ženský a intouše!
obraz druhý
devět. a desátá v komoře. to je víc než dost. kolik jich je ale vevnitř? třicet? spíš jen dvacet šest, protože jedna z těch goril má revolver. jak nějakej kovboj. deset včelek. kolik jich stačí vyletět? dvě? tři? když nebudou všichni pohromadě, tak čtyři nebo pět. když si počkám, až budou dva z nich zády k oknu, tak by to i mohlo vyjít. nebude překážet sklo až se rozbije?
s granátem by to byla hračka. jenže s mym ksichtem mi ho nikdo ve městě neprodá. navíc po šesti dnech vypadám dost zchátrale. a asi i dost smrdim. chlastem a děvkama.
přestali pobíhat a sedli si! dokonce to vypadá, že si rozdělali nějakou láhev. dávám jim deset minut, aby se pořádně uvolnili, pak vystupuji z auta. klíčky nechávám v zapalování a pomalu se blížím k prosklenýmu obejváku. setmělou zahradou. je mi jedno, jak to dopadne. hlavně, že už to skončí...
obraz třetí
přede mnou nějaká babička. z naší strany nebo Bráchovo? asi z Bráchovo, protože ji neznám. i když by to klidně nějaká příbuzná být mohla. se Ségrou se nějak moc objímá, takže asi to přeci jen bude příbuzná. konečně ustoupila stranou a já se dívám na Ségru. v bílém jí to sluší. vychutnám si tu sekundu a udělám krok k ní, abych ji taky políbil: „no, paní už jsi, teď ještě aby se z Tebe stala maminka!“
„vidíš, dobrý nápad!“ usmívá se a v očích jí to přímo třpytí. „a kdy z Tebe bude tatínek?“
„haha! až najdu takovou, jako seš Ty. a gratuluju!“
její děkuji už se ozývá zpod objetí nějakýho strejdy, kterej mi předtím funěl na zátylek. krok stranou a dívám se Bráchovi do očí. usmíváme se a pak se bez jediného slova obejmeme. pořádně, jak se sluší na dva kluky, kteří vyrostli na ulici. „buď na ni hodnej!“
obraz čtvrtý
ještě dlouho sleduju plivanec, ale pak se mi zase ztratí. dole se nikdo nezastavuje, nepohoršuje, nerozčiluje. je možné, že tam nedoletěl? je možné, že jsou lidi tak neteční, že se nepozastaví nad něčím, co přistane na jejich pleši nebo na vyumělkovanym účesu? pozastaví se až přistanu já? jestlipak si vůbec všimnou?
projíždí mnou zima, tak si dávám dalšího pořádnýho loka. východ je už celej do ruda, takže slunce musí každou chvílí vyjít. copak asi řekne, až mě tu uvidí? pozná mě ještě? je to už osm dní, poslední tři opět probdělý. uvidí jen trosku. nebo neuvidí?
narovnávám se na římse, zavírám oči rozpřahuji ruce a nechávám se hladit mírným vánkem. ani už není tak chladný. dole houká hasičský auto. ale pro mě nejedou. zezdola mě nikdo neuvidí a v kanclech naproti maj plno starostí se všemi těmi jejich čísly. nevšimli by si ani boeingu. prej se na Manhattanu v okolních budovách pracovalo až do druhýho dvojčete. pak začali mít strach i o svý baráky a utekli všichni pryč. aspoň to říkal Brácha. že jsou lidi dneska stejně strašně otupělí a necitliví.
siréna mizí v dáli. pro mě opravdu nebyla. kdybych chtěl, aby pro mě jeli, tak jdu na most. tam stačí jen vylézt a pak si s nimi můžete povídat, než dostanete hlad a slezete zpátky dolů. já nikoho na povídání nepotřebuju.
dalším lokem dopíjím flašku. přitom jsem zavrávoral a málem letěl. ještě ale ne! pouštím dolů ten kus skla, který mě provázel celou cestu nahoru a pozoruju, jak se zmenšuje. za chvíli se mi ztratila a vteřinu nato se dole všechny ty pleše a účesy rozeskakují na všechny strany. pryč od mé přítelkyně. určitě se teď, poprvé za dnešek, dívají vzhůru. vidí mě? asi ne. ale za chvíli uvidí.
vyšlo slunce a prohřejvá mi kosti a celé tělo ztuhlé ranním mrazem. musím se usmívat a po tváři mi tečou velké slzy. poprvé v životě se za ně nestydím.
obraz pátý
„zdrháte, co???!! ještě jednou sem páchnete a doma vás nepoznaj!“ křičím za mizejícími bundami. parťák polyká červenou, ale přes všechny rány co schytal se taky tváří vítězně.
„dík, Brácho, žes přišel.“
„nemáš zač, Brácho!“ podáváme si ruce. ani netušíme, že ten moment nás spojí na dalších deset let. že se budem navzájem tahat z malérů, krejt si záda a pomáhat si. Brácha čte knížky a povídá mi teď něco o Old Shatterhandovi a Vinetouovi. já to viděl ve filmu. je to fajn, zahnali jsme ty bledý tváře pryč z našeho území. ty synáčky, který si myslí, že když si jejich fotříkové vozej zadky v limuzínách, že si budou na ten plac chodit, jak se jim zachce. na plac, kterej odjakživa patřil nám. teď jsme jim to pořádně vysvětlili, i když jich bylo pět.
akorát oba chceme bejt jak ten Vinetou. protože byl indián. tak jsme tedy oba indiáni. já i brácha.
obraz šestý
tak už to konečně udělal. po těch zbytečnejch řečech udělal to, co jsme oba věděli dopředu. hledím teď do hlavně jeho pistole, zatímco ty jeho dvě gorily se nervózně rozhlížejí kolem.
dlouhé mlčení, pak se mu zatřásla ruka. krátce, ale přeci. lidem prej při pohledu do ústí hlavně probíhá před očima celej život. nevím. do hlavně jsem se ani nepodíval. hledím mu přímo do očí a naprosto přesně vím, proč ještě nestřelí. taky by mi to trvalo.
mám co si zasloužím. jsem totiž slabší a na ulici platí právo silnějšího. kdo tu žije, ten to chápe a respektuje. jenže silnější neváhá. už by to měl zmáčknout. gorily jsou čím dál tím nervóznější.
konečně se ozvalo cvaknutí.
obraz sedmý
„Brácho, vstávej!“ Brácho? Brácha je tu? volá mě? probouzím se z neskutečné hloubky a ostřím na nějakou tvář nade mnou. ne, to není Brácha, tahle je moc zarostlá. hrome! vždyť je to nějakej Bezďák! ale koneckonců proč ne...
„vstávej, musíš teď pryč.“ za chvíli to přijdou kontrolovat poldové. rozhlížím se kolem. nádraží. nějaké cizí, nepoznávám. sedám si na lavici, na které jsem doteď spal. Bezďák vytahuje termosku a leje do mě nějakej odpornej čaj. ale s rumem! dobrý bože, to pomáhá. děkuju mu a rozvzpomínám si na poslední hodiny. utekl jsem z bytu. z vlastního. ještě teď mám v uších ozvěnu Ségřina křiku. naštěstí dost tichou.
útěk pryč. bezhlavej. bez cíle. v cestě trať a na ní náklaďák. jak na nich jezdili lidi dřív netuším, protože vagón byl zamčenej a já musel na střechu. pryč z města. vlak nabral rychlost a s větrem ve vlasech ze mě padá všechna tíha, všechna ta nesmyslnost posledních dní. vlak vjel do polí, slunce slezlo nízko nad obzor a já se přistihl, jak křičím proti větru. střídavě křičím zoufale, střídavě mě popadají záchvaty neskutečné radosti ze svobody, kterou z celé krajiny nespoutané ulicemi a budovami města cítím. popadá mě obrovská eufórie, křičím, zpívám co si pamatuju i co mě zrovna napadá, bláznivě tančím, mávám všem lidem okolo, čůrám na vyhýbky a snažím se plivat proti větru.
tancuju a křepčím do naprostého vyčerpání za hluboké tmy. prostě jsem jednou padnul na střechu mého pohyblivého pódia a už nevstal. jak jsem se dostal na tu lavici vůbec nevím.
„Brácho, už bys měl vážně jít.“ jemu začíná šichta, já se musím zdekovat pryč. cpe mi ještě ten jeho časopis, na obálce nějaký africký dítě.
„díky, Brácho!“ tisknu mu ruku. „díky moc!“ usmívá se, v očích hluboké pochopení a pak mi navždy mizí. začíná devátý den. jenže místo abych si ho nějak užil, hledám nějaké klidné místo na spaní. jen někam zalézt a spát. ten časák se aspoň hodí pod hlavu.
obraz osmý
opařeně hledím do kufříku. deset milionů. odhadem. to je třikrát víc, než jsem čekal. jenže to není ten problém. do jednoho balíčku je zastrčená vizitka. Bráchova. na jednu jeho firmu.
sedím a přemýšlím. vědět, že je to Bráchovo kurýr, tak toho vazouna radši rovnou voddělám, aby nic nemoh říct. ne. radši bych si našel jinej job. takhle to Bráchovi rychle dojde. poldové by byli nahraný, ale Brácha na to určitě brzo přijde. kdo ve městě by si tak snadno poradil s takovým vazounem? toho musel Brácha odněkud přitáhnout. toho neznám. taky proto jsem si ho vybral, že nezná mě. a teď jsem v prdeli.
vzpomínám na Bráchu. už je to nějakej čas, co spolu nepečeme. zvlášť když pak šel na práva a já se dál protloukal ulicí. já byl proti tomu, aby na vejšku chodil, chtěl jsem s ním makat dohromady. jenže on že prej musí myslet víc dopředu, tak jsem se udělal sám pro sebe. Brácha se pak sčuchnul s jinýma týpkama a začli dělat větší kšefty. to už není pro kluka z ulice. to je pro bílý límečky. a kravaťáky.
Brácha se změnil, já ne. o to víc si uvědomuju, jak dobře zná on mě. a že nemá smysl se někam schovávat, protože on si mě najde. všude. jenže já se stejně někam zdekuju. a on mě najde.
obraz devátý
bušení na dveře. a křik. Ségra. že ví, že jsem tam a že mám otevřít. po deseti minutách to vzdala a odešla. jenže se pak vrátila s klíčem. neměl jsem jí ho dávat, když jsem se sem stěhoval.
Ségra nic neví, to jsme se s Bráchou dohodli. ale nedovedl bych se s ní bavit. podívat se jí do očí. okamžitě by něco poznala. a teď tu stojí nade mnou jako opařená. neschopná mluvit. co chce? je sedmý den a je ze mě lidská troska. jenže ona nic neví.
přišla mi vynadat, že se jí týden vyhejbám, nezvedám, neodepisuju, holkám jsem nepřišel číst na dobrou noc, na sobotní oběd jsem taky nepřišel. přišla mi vynadat, ale teď se jen nevěřícně dívá na postel. leží tu to, co ze mě bylo. a já se jí pořád nedovedu podívat do očí.
to ticho je snad horší než jakékoliv otázky. radši by mi měla nadávat. možná by mi to pomohlo.
„proboha... co se stalo?“ něco se ve mě zlomilo. nic jí nedovedu říct. navíc slib daný Bráchovi. probíhám kolem ní. pryč. ven. na schodech slyším, jak za mnou křičí. slovům nerozumím, ale obsah plně chápu. já ale musím pryč. někam daleko. od všeho...
obraz desátý
servus Brácho!
sorry, že nejdu osobně, ale znáš mě. vždycky jsem dělal všechno po svým. než mě začneš honit, tak se posaď a tohle si dočti, protože Ti nejdřív řeknu něco já:
tak za prvý: jsi pěknej parchant. to ale sám víš, líp než já. ale měníš se a měkneš. tys ještě před naším posledním setkáním věděl, že mě neodpráskneš. jinak bys ten náboj nevyndaval. a to bys dřív nikdy neudělal. určitě ne, dokud sme byli spolu na ulici.
za druhý: těch deset dní, cos mi dal, bylo nejhorších z celýho mýho života. člověk, když to ví a přestává myslet na budoucnost, je daleko víc sám se sebou. a já zjistil, že se sebou prostě bejt nemůžu. tos určitě věděl, co? ale jestli sis myslel, že si někde v tichosti vpálim olovo do hlavy, tak si vedle. i když jsi daleko od pravdy nebyl.
za třetí: poděkuj Ségře. nebejt toho, že najednou i s holkama přijela domů, vyřídili bysme to spolu už večer šestýho dne. tos nečekal? vidíš, zase měkneš.
za čtvrtý: byls někdy na venkově? já půl dne a je Ti tam tak nádherně... proč se tam neodstěhujete? kašlete na město, holkám by se tam určitě líbilo víc, než ve špinavejch ulicích.
za pátý: když je řeč o holkách, už jim nikdy nebudu moc číst na dobrou noc, takže Ti s bolestí předávám. a dej jim za mě pusu. a měl bys s nima bejt víc doma.
za šestý: ten kufřík najdeš na našem placu. jo, na tom, co jsme tehdy vyprášili bílý límečky. a teď je z Tebe jeden z nich... uvnitř je všechno, co v něm bylo. pozdravuj toho vazouna a příště ať nechodí malejma uličkama.
za sedmý: vlastně Ti chci za těch deset dní, cos mi dal, poděkovat. něco se ve mě za tu dobu změnilo. a něco zlomilo. Brácho, už nejsem ten, cos ho znal. ty ses změnil od vejšky, já za posledních pár dní.
za osmý: kup si někdy Novej prostor. jestli si kdy myslíš, že máš problémy a že se Ti celej život sype, nastaví Ti zcela jiný zrcadlo. vždyť i ti Bezďáci, kteří ho prodávaj se maj líp, než lidi jinde.
za devátý: slíbil jsem, že se k Tobě za deset dní vrátím. ber to tak, že jsem to splnil. ještě když jsi našel tuten dopis v obejváku a začal číst, stál jsem jen pár metrů od Tebe. v zahradě. teď už jsem kus cesty pryč. pokud chceš za mnou, tak honem rychle, protože jinak už mě nenajdeš. s touhle civilizací končím. beru to na jih, proti všem těm uprchlíkům. nějak se tam dostanu, i kdybych měl to moře přeplavat. však mě znáš. a pak si najdu někde nějakou vesničku a usadím se tam. asi zpočátku nebudu místním moct pomáhat, protože jsem celej svuj život strávil ve městě, ale budu se rychle učit a makat od rána do večera. navíc sem zdravej a silnej chlap a to se všude počítá. a kdo ví? třeba Vás všechny za deset let pozvu na návštěvu.
a za desátý: starej se dobře o Ségru. něco si vymysli, nějak jí to vysvětli. třeba že jsem ji konečně poslech a začal brát život vážně. že ji moc zdravím a líbám!
sbohem, Brácho!
Tvůj Brácha
