klidné Vánoce

opravdu? zvlášť poslední týden před Vánoci určitě klidný není. všichni pobíhají po nákupech, probírají dlouhé seznamy příbuzných a kamarádů, odškrtávají již nakoupené... kdo má dárky sehnané (já už dva měsíce, heč!), zrovna zápasí s rolemi balících papírů a metry mašlí...
na zajímavou a jednoduchou (v tom je její genialita) mě přivedla Evča. kdyby se raději lidé místo shánění dárků v klidu sešli a udělali si čas nikoliv na nákupy, ale na sebe navzájem. nechci tvrdit, že je špatné dárky dávat, ale mělo by nám to přinášet radost. nejen to dostávání, ale i to obstarávání (protože nemusí jít jen o nákupy). neměli bysme ty dárky přepočítávat na peníze...
a závěr z toho? až mi někdo příště dá peníze, ať si něco koupím, tak je nevezmu. nedělá mi to radost. dárek dám jen tomu, komu opravdu chci. tak se moc nedivte...

první slova

z letargie s blogem mě rozhoupala první slova možného prezidentského kandidáta. respektive první, na která jsem narazil. pokud si je chcete také přečíst, jděte na blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-svejnar

koncert pro Domaslav

v pátek 23. 11. od 19:00 v Lochotínském pavilonku.

jezdíte na Domaslav? přijďte nás podpořit, nabrat aktuální informace, potkat staré známé, strávit fie večer...

nevíte o co jde? přijďte nakouknout, dozvědět se, poznat, strávit fine večer...

tři foťáky

tak se mi tu sešli tři foťáky. jeden můj starý, jeden dárek k narozeninám a jeden můj nový. první, co jsem udělal, že jsem s každý vyfotil (skoro) stejnou fotku. a rozdíly opravdu jsou znát! schválně se podívejte a tipujte, který je který...

Tři foťáky

something's wrong

něco je špatně. v životě. pozoruji sebe, pozoruji lidi kolem mě. lidé, kteří dělají svě věci včas, rychle a svědomitě by měli mít vše dřív a zbýt jim čas na své blízké. a i na zájmy. lenoši by naopak měli zůstávat v práci dýl, aby udělali stejný kus práce. nebo ne?

a kdo to takhle zažíváte? s hrůzou zjišťuji, že na lidi pilné se práce nabaluje, tráví v práci přesčasy, stresují se, že nic nestíhají a zanedbábají kamarády. o zájmech raději nemluvme. a lenoši? odsedí si svých pár povinných hodin a tradá pryč. z nich rozhodně workoholici nebudou. z těch prvních často ano.

přemýšlím, kde je ta chyba...

deset dní do věčnosti

obraz první

„kámo, dej si se mnou ještě jednu!“ hučím do usínajícího štamgasta. posledního, kterej tu v baru ještě zbyl a objednávám mu další skleničku u barmana, kterer by už tu raději vůbec nebyl.
„mám už jen posledních pár dní, tak se chci bavit.“ věta, která ač ji vyslovuju po nesčíslněkrátý, neustále se zdá nějaká nepřirozená. já, velkej bourák a kluk z ulice, kterej se vždy vším probil a tohle? ne, to prostě nemůže být pravda!
leju do sebe další sklenku, kterou nechal můj společník netknutou na baru. zase se mi vrátila ta prokletá chvilka střízlivého prozření a snažím se ji utopit v lihu. kterej ovšem moc nepomáhá...
„vstávej a pij!“ budím toho spáče vedle mě. kouká dost překvapeně, dívá se na hodiny nad barem a vstává ze židle že jde domů. já ho ale nepustím. teď ne! to je moje noc! a ne jen tahle...
už zase spí a já si od barmana kupuju cigára a poprvý v životě si zapaluju. já, kterej se kasal, že kouření je pro ženský a intouše!

obraz druhý

devět. a desátá v komoře. to je víc než dost. kolik jich je ale vevnitř? třicet? spíš jen dvacet šest, protože jedna z těch goril má revolver. jak nějakej kovboj. deset včelek. kolik jich stačí vyletět? dvě? tři? když nebudou všichni pohromadě, tak čtyři nebo pět. když si počkám, až budou dva z nich zády k oknu, tak by to i mohlo vyjít. nebude překážet sklo až se rozbije?
s granátem by to byla hračka. jenže s mym ksichtem mi ho nikdo ve městě neprodá. navíc po šesti dnech vypadám dost zchátrale. a asi i dost smrdim. chlastem a děvkama.
přestali pobíhat a sedli si! dokonce to vypadá, že si rozdělali nějakou láhev. dávám jim deset minut, aby se pořádně uvolnili, pak vystupuji z auta. klíčky nechávám v zapalování a pomalu se blížím k prosklenýmu obejváku. setmělou zahradou. je mi jedno, jak to dopadne. hlavně, že už to skončí...

obraz třetí

přede mnou nějaká babička. z naší strany nebo Bráchovo? asi z Bráchovo, protože ji neznám. i když by to klidně nějaká příbuzná být mohla. se Ségrou se nějak moc objímá, takže asi to přeci jen bude příbuzná. konečně ustoupila stranou a já se dívám na Ségru. v bílém jí to sluší. vychutnám si tu sekundu a udělám krok k ní, abych ji taky políbil: „no, paní už jsi, teď ještě aby se z Tebe stala maminka!“
„vidíš, dobrý nápad!“ usmívá se a v očích jí to přímo třpytí. „a kdy z Tebe bude tatínek?“
„haha! až najdu takovou, jako seš Ty. a gratuluju!“
její děkuji už se ozývá zpod objetí nějakýho strejdy, kterej mi předtím funěl na zátylek. krok stranou a dívám se Bráchovi do očí. usmíváme se a pak se bez jediného slova obejmeme. pořádně, jak se sluší na dva kluky, kteří vyrostli na ulici. „buď na ni hodnej!“

obraz čtvrtý

ještě dlouho sleduju plivanec, ale pak se mi zase ztratí. dole se nikdo nezastavuje, nepohoršuje, nerozčiluje. je možné, že tam nedoletěl? je možné, že jsou lidi tak neteční, že se nepozastaví nad něčím, co přistane na jejich pleši nebo na vyumělkovanym účesu? pozastaví se až přistanu já? jestlipak si vůbec všimnou?
projíždí mnou zima, tak si dávám dalšího pořádnýho loka. východ je už celej do ruda, takže slunce musí každou chvílí vyjít. copak asi řekne, až mě tu uvidí? pozná mě ještě? je to už osm dní, poslední tři opět probdělý. uvidí jen trosku. nebo neuvidí?
narovnávám se na římse, zavírám oči rozpřahuji ruce a nechávám se hladit mírným vánkem. ani už není tak chladný. dole houká hasičský auto. ale pro mě nejedou. zezdola mě nikdo neuvidí a v kanclech naproti maj plno starostí se všemi těmi jejich čísly. nevšimli by si ani boeingu. prej se na Manhattanu v okolních budovách pracovalo až do druhýho dvojčete. pak začali mít strach i o svý baráky a utekli všichni pryč. aspoň to říkal Brácha. že jsou lidi dneska stejně strašně otupělí a necitliví.
siréna mizí v dáli. pro mě opravdu nebyla. kdybych chtěl, aby pro mě jeli, tak jdu na most. tam stačí jen vylézt a pak si s nimi můžete povídat, než dostanete hlad a slezete zpátky dolů. já nikoho na povídání nepotřebuju.
dalším lokem dopíjím flašku. přitom jsem zavrávoral a málem letěl. ještě ale ne! pouštím dolů ten kus skla, který mě provázel celou cestu nahoru a pozoruju, jak se zmenšuje. za chvíli se mi ztratila a vteřinu nato se dole všechny ty pleše a účesy rozeskakují na všechny strany. pryč od mé přítelkyně. určitě se teď, poprvé za dnešek, dívají vzhůru. vidí mě? asi ne. ale za chvíli uvidí.
vyšlo slunce a prohřejvá mi kosti a celé tělo ztuhlé ranním mrazem. musím se usmívat a po tváři mi tečou velké slzy. poprvé v životě se za ně nestydím.

obraz pátý

„zdrháte, co???!! ještě jednou sem páchnete a doma vás nepoznaj!“ křičím za mizejícími bundami. parťák polyká červenou, ale přes všechny rány co schytal se taky tváří vítězně.
„dík, Brácho, žes přišel.“
„nemáš zač, Brácho!“ podáváme si ruce. ani netušíme, že ten moment nás spojí na dalších deset let. že se budem navzájem tahat z malérů, krejt si záda a pomáhat si. Brácha čte knížky a povídá mi teď něco o Old Shatterhandovi a Vinetouovi. já to viděl ve filmu. je to fajn, zahnali jsme ty bledý tváře pryč z našeho území. ty synáčky, který si myslí, že když si jejich fotříkové vozej zadky v limuzínách, že si budou na ten plac chodit, jak se jim zachce. na plac, kterej odjakživa patřil nám. teď jsme jim to pořádně vysvětlili, i když jich bylo pět.
akorát oba chceme bejt jak ten Vinetou. protože byl indián. tak jsme tedy oba indiáni. já i brácha.

obraz šestý

tak už to konečně udělal. po těch zbytečnejch řečech udělal to, co jsme oba věděli dopředu. hledím teď do hlavně jeho pistole, zatímco ty jeho dvě gorily se nervózně rozhlížejí kolem.
dlouhé mlčení, pak se mu zatřásla ruka. krátce, ale přeci. lidem prej při pohledu do ústí hlavně probíhá před očima celej život. nevím. do hlavně jsem se ani nepodíval. hledím mu přímo do očí a naprosto přesně vím, proč ještě nestřelí. taky by mi to trvalo.
mám co si zasloužím. jsem totiž slabší a na ulici platí právo silnějšího. kdo tu žije, ten to chápe a respektuje. jenže silnější neváhá. už by to měl zmáčknout. gorily jsou čím dál tím nervóznější.
konečně se ozvalo cvaknutí.

obraz sedmý

„Brácho, vstávej!“ Brácho? Brácha je tu? volá mě? probouzím se z neskutečné hloubky a ostřím na nějakou tvář nade mnou. ne, to není Brácha, tahle je moc zarostlá. hrome! vždyť je to nějakej Bezďák! ale koneckonců proč ne...
„vstávej, musíš teď pryč.“ za chvíli to přijdou kontrolovat poldové. rozhlížím se kolem. nádraží. nějaké cizí, nepoznávám. sedám si na lavici, na které jsem doteď spal. Bezďák vytahuje termosku a leje do mě nějakej odpornej čaj. ale s rumem! dobrý bože, to pomáhá. děkuju mu a rozvzpomínám si na poslední hodiny. utekl jsem z bytu. z vlastního. ještě teď mám v uších ozvěnu Ségřina křiku. naštěstí dost tichou.
útěk pryč. bezhlavej. bez cíle. v cestě trať a na ní náklaďák. jak na nich jezdili lidi dřív netuším, protože vagón byl zamčenej a já musel na střechu. pryč z města. vlak nabral rychlost a s větrem ve vlasech ze mě padá všechna tíha, všechna ta nesmyslnost posledních dní. vlak vjel do polí, slunce slezlo nízko nad obzor a já se přistihl, jak křičím proti větru. střídavě křičím zoufale, střídavě mě popadají záchvaty neskutečné radosti ze svobody, kterou z celé krajiny nespoutané ulicemi a budovami města cítím. popadá mě obrovská eufórie, křičím, zpívám co si pamatuju i co mě zrovna napadá, bláznivě tančím, mávám všem lidem okolo, čůrám na vyhýbky a snažím se plivat proti větru.
tancuju a křepčím do naprostého vyčerpání za hluboké tmy. prostě jsem jednou padnul na střechu mého pohyblivého pódia a už nevstal. jak jsem se dostal na tu lavici vůbec nevím.
„Brácho, už bys měl vážně jít.“ jemu začíná šichta, já se musím zdekovat pryč. cpe mi ještě ten jeho časopis, na obálce nějaký africký dítě.
„díky, Brácho!“ tisknu mu ruku. „díky moc!“ usmívá se, v očích hluboké pochopení a pak mi navždy mizí. začíná devátý den. jenže místo abych si ho nějak užil, hledám nějaké klidné místo na spaní. jen někam zalézt a spát. ten časák se aspoň hodí pod hlavu.

obraz osmý

opařeně hledím do kufříku. deset milionů. odhadem. to je třikrát víc, než jsem čekal. jenže to není ten problém. do jednoho balíčku je zastrčená vizitka. Bráchova. na jednu jeho firmu.
sedím a přemýšlím. vědět, že je to Bráchovo kurýr, tak toho vazouna radši rovnou voddělám, aby nic nemoh říct. ne. radši bych si našel jinej job. takhle to Bráchovi rychle dojde. poldové by byli nahraný, ale Brácha na to určitě brzo přijde. kdo ve městě by si tak snadno poradil s takovým vazounem? toho musel Brácha odněkud přitáhnout. toho neznám. taky proto jsem si ho vybral, že nezná mě. a teď jsem v prdeli.
vzpomínám na Bráchu. už je to nějakej čas, co spolu nepečeme. zvlášť když pak šel na práva a já se dál protloukal ulicí. já byl proti tomu, aby na vejšku chodil, chtěl jsem s ním makat dohromady. jenže on že prej musí myslet víc dopředu, tak jsem se udělal sám pro sebe. Brácha se pak sčuchnul s jinýma týpkama a začli dělat větší kšefty. to už není pro kluka z ulice. to je pro bílý límečky. a kravaťáky.
Brácha se změnil, já ne. o to víc si uvědomuju, jak dobře zná on mě. a že nemá smysl se někam schovávat, protože on si mě najde. všude. jenže já se stejně někam zdekuju. a on mě najde.

obraz devátý

bušení na dveře. a křik. Ségra. že ví, že jsem tam a že mám otevřít. po deseti minutách to vzdala a odešla. jenže se pak vrátila s klíčem. neměl jsem jí ho dávat, když jsem se sem stěhoval.
Ségra nic neví, to jsme se s Bráchou dohodli. ale nedovedl bych se s ní bavit. podívat se jí do očí. okamžitě by něco poznala. a teď tu stojí nade mnou jako opařená. neschopná mluvit. co chce? je sedmý den a je ze mě lidská troska. jenže ona nic neví.
přišla mi vynadat, že se jí týden vyhejbám, nezvedám, neodepisuju, holkám jsem nepřišel číst na dobrou noc, na sobotní oběd jsem taky nepřišel. přišla mi vynadat, ale teď se jen nevěřícně dívá na postel. leží tu to, co ze mě bylo. a já se jí pořád nedovedu podívat do očí.
to ticho je snad horší než jakékoliv otázky. radši by mi měla nadávat. možná by mi to pomohlo.
„proboha... co se stalo?“ něco se ve mě zlomilo. nic jí nedovedu říct. navíc slib daný Bráchovi. probíhám kolem ní. pryč. ven. na schodech slyším, jak za mnou křičí. slovům nerozumím, ale obsah plně chápu. já ale musím pryč. někam daleko. od všeho...

obraz desátý

servus Brácho!
sorry, že nejdu osobně, ale znáš mě. vždycky jsem dělal všechno po svým. než mě začneš honit, tak se posaď a tohle si dočti, protože Ti nejdřív řeknu něco já:
tak za prvý: jsi pěknej parchant. to ale sám víš, líp než já. ale měníš se a měkneš. tys ještě před naším posledním setkáním věděl, že mě neodpráskneš. jinak bys ten náboj nevyndaval. a to bys dřív nikdy neudělal. určitě ne, dokud sme byli spolu na ulici.
za druhý: těch deset dní, cos mi dal, bylo nejhorších z celýho mýho života. člověk, když to ví a přestává myslet na budoucnost, je daleko víc sám se sebou. a já zjistil, že se sebou prostě bejt nemůžu. tos určitě věděl, co? ale jestli sis myslel, že si někde v tichosti vpálim olovo do hlavy, tak si vedle. i když jsi daleko od pravdy nebyl.
za třetí: poděkuj Ségře. nebejt toho, že najednou i s holkama přijela domů, vyřídili bysme to spolu už večer šestýho dne. tos nečekal? vidíš, zase měkneš.
za čtvrtý: byls někdy na venkově? já půl dne a je Ti tam tak nádherně... proč se tam neodstěhujete? kašlete na město, holkám by se tam určitě líbilo víc, než ve špinavejch ulicích.
za pátý: když je řeč o holkách, už jim nikdy nebudu moc číst na dobrou noc, takže Ti s bolestí předávám. a dej jim za mě pusu. a měl bys s nima bejt víc doma.
za šestý: ten kufřík najdeš na našem placu. jo, na tom, co jsme tehdy vyprášili bílý límečky. a teď je z Tebe jeden z nich... uvnitř je všechno, co v něm bylo. pozdravuj toho vazouna a příště ať nechodí malejma uličkama.
za sedmý: vlastně Ti chci za těch deset dní, cos mi dal, poděkovat. něco se ve mě za tu dobu změnilo. a něco zlomilo. Brácho, už nejsem ten, cos ho znal. ty ses změnil od vejšky, já za posledních pár dní.
za osmý: kup si někdy Novej prostor. jestli si kdy myslíš, že máš problémy a že se Ti celej život sype, nastaví Ti zcela jiný zrcadlo. vždyť i ti Bezďáci, kteří ho prodávaj se maj líp, než lidi jinde.
za devátý: slíbil jsem, že se k Tobě za deset dní vrátím. ber to tak, že jsem to splnil. ještě když jsi našel tuten dopis v obejváku a začal číst, stál jsem jen pár metrů od Tebe. v zahradě. teď už jsem kus cesty pryč. pokud chceš za mnou, tak honem rychle, protože jinak už mě nenajdeš. s touhle civilizací končím. beru to na jih, proti všem těm uprchlíkům. nějak se tam dostanu, i kdybych měl to moře přeplavat. však mě znáš. a pak si najdu někde nějakou vesničku a usadím se tam. asi zpočátku nebudu místním moct pomáhat, protože jsem celej svuj život strávil ve městě, ale budu se rychle učit a makat od rána do večera. navíc sem zdravej a silnej chlap a to se všude počítá. a kdo ví? třeba Vás všechny za deset let pozvu na návštěvu.
a za desátý: starej se dobře o Ségru. něco si vymysli, nějak jí to vysvětli. třeba že jsem ji konečně poslech a začal brát život vážně. že ji moc zdravím a líbám!

sbohem, Brácho!

Tvůj Brácha

nebýt sám

nebýt sám

deset stromů tvoří les
jeden by to neunes
devět druhů do party

deset vlků tvoří smečku
jeden pad by v léčku
devět druhů do party

deset prstů tvoří smysl
smysl, který nezakysl
a chybí, ve všem, čím dál víc
jak devět druhů do party

deset nestačí

deset nestačí

vstávej křičí Brácha je deset divím se a přeskakuji plot do věznice se zvýšenou ostrahou na jak dlouho jste tady křičí bachař deset let a to Ti je tak málo mě už je jedenáct tvrdí Hradař a dál staví jeho hrad přitom si jakoby omylem stoupne do mé díry a jako správný Dírař ho bacím lopatičkou zapomněl jsi smetáček volá Babička a já se pro něj vracím a znovu ohýbám a uklízím nepořádek po vnoučatech devět jich je už venku, desáté tu někde musí být schované v trezoru máme spoustu číslic od nuly po devítku ale nemáme desítku a nebo raději dvě a víte co přineste spíš dvanáctky a našim slečnám každé velký panák se mi směje že chodím s desítkou zatímco on s padesátkou se řítím sídlištěm a přemýšlím o smrti se nebojím protože mi je deset v srdcích přebilo listové eso vzdušných soubojů s deseti sestřely nepřátelských letadel se nedotýkejte jsou to nejvzácnější exponáty tvoří naše egyptologické muzeum v Káhiře je dost nebezpečno kvůli teroristům se povedl uskutečnit další atentát v Bagdádu dostali Amíci deset na holou a zaslouženě se Mu smáli za jeho proslovy ale pak plakali za jeho činy ve světě i doma se budeš přezouvat a ne jako jinde ve světě je spousta nespravedlnosti mi přijde dost mě dostal na jeden z jeho dalších žertíků mám plnou knížku hledala velice zuřivě protože nebyla na jméno se málokomu líbí a závidí je ostatním se nic nezdálo se mi o růži jsem Jí dal a dostal kopačky měli jen v čísle deset sídlí jejich Premiér je skoro tak dobrý jako Hermelín se válel na zemi pod trůnem se dá ošálit kdejaký trouba a nevidí skutečnost je taková že jsem Jí měl dát růži deset na holou měl dostat On a ne jeho Lidé se nikdy nepoučí vnoučata o uklízení všech hraček na zabíjení máme moc let to není odfrkl si Bachař a že by si na chvíli někam skočil poté co potkal letadlo jedenácté hodiny se trochu bojím a řvu na Bráchu bych raději nepraštil ale nejde to vzít zpět do postele zalezu než zas někdo zakřičí vstávej

 

deset v životě

deset v životě

jeden je silný, musí být, nakonec je ale sám

dva jsou spolu, podporují se a tvoří pár

tři pak radují se z nového života

čtyři tvoří jeho koloběh

pět jich bylo, leč žádná pieta



šest v družině, kamarádů dávných

sedm s pistolemi, těch slavných

osm světel co začíná Tě pálit

devět životů kočky z ulice

deset let, do kterých chcem se vrátit

zbraně ve světe

to snad ani nepotřebuje komentář... Aktuálně.cz: Téměř polovina zbraní prodaných ve světě je z USA

Ora et Labora

měl jsem to štěstí a opět se po čase dostal do Holostřev. sice jen na sobotu a kus neděle, ale i tak to bylo, jak jsme se s Haplou shodli, neopakovatelné. protože všechno je neopakovatelné... ;-)

a opravdu to bylo ora et labora, protože zvláště v naší vápnové skupince vznikl brzy velmi duchovní kroužek. občas Vás něco zaujme, tak je to víc ora, jindy zase víc labora a alespoň něco uděláte.

v přestávkách se rozplýváte nad výbornými svačinkami a pozorujete Haplu s Terezkou, jak masakrují budoucí generace, večer rozmlouváte s Jiřím na jeho hradě, který staví hned naproti přes ulici a v sobotu večer jdete na modlitbu, která pro mě byla snad nejniternějším (v kostele) zážitkem, který předčil velice fine nedělní bohoslužbu v Lochotínském pavilonku. Elva kázat umí velice pěkně, ale víc do nitra se člověk dostává potichu...

a v sobotu jsem ostatním při nočním čaji poděkoval, že mě, v rovině duchovního bohatství, nenechali jak toho Lazara na prahu boháčově...

pár fotek

Noc vědců

poslední akce v řadě. po dvou Vědách na ulici se, tentokráte v areálu Škodovky koná Noc vědců. narozdíl od Vědy jsou zde výrazně starší návštěvníci, pořádají se přednášky (od nás mluvil Havel o supravodivosti, Randa o kosmologii) a i do našeho nejvzdálenějšího stanu proníká hudba z pódia.

celkově je to prostě taková větší šou, škoda jen, že pršelo: některé pokusy ve vlhku nefungují a astronomé skrz mraky nemohli nic pozorovat...

pár fotek

podpořme Barmu

přišlo to mailem, bál jsem se, že je to hoax, ale naštěstí nejní:

Zdravíme všechny ty, kteří se zajímají o současnou situaci v Barmě!

Bilance včerejšího násilného potlačení demonstrací je tři mrtví a pět zraněných. Barmská exilová televize DVB mluví dokonce o osmi mrtvých. V noci na dnešek se k mimořádnému zasedání sešla Rada bezpečnosti OSN, ale nedospěla k ničemu zásadnějšímu, než k výzvě juntě, aby byla vůči demonstrantům zdrženlivá. Čína zablokovala pokus o ostřejší odsouzení i hrozbu sankcí. V noci na dnešek armáda vtrhla do několika nejaktivnějších klášterů, údajně brutálně zbila a zatkla na
šest set mnichů. Přesto dnes opět lidé vyšli do ulic, je slyšet střelba, zatím ale nejsou potvrzení další mrtví.

A teď co se v souvislosti s Barmou děje u nás a k čemu se i Vy všichni můžete připojit:

Amnesty International dnes 27. 9. ve spolupráci s Burma Centre Prague pořádá Pochod proti násilí. Pochod začíná v 18.30 před vstupem do stanice metra A Můstek v Provaznické ulici.

Po mobilech se šíří zpráva, že lidé zítra, v pátek 28. 9. mohou vyjádřit svoji solidaritu s lidmi na ulicích Rangúnu a dalších barmských měst tím, že si obléknou červené triko, košili, mikinu, bundu - červená barva má evokovat šafránovou barvu rouch mnichů, kteří demonstrace vedou.

V sobotu 29. 9. pořádáme my, tedy Člověk v tísni (ve spolupráci s Barmským centrem Praha a Amnesty International) v 18 hodin veřejné shromáždění na Národní třídě, kde u památníku studentů 17. listopadu symbolicky vyjádříme solidaritu se "šafránovou revolucí" v  Barmě Je zřejmé, že místo má svojí velkou symboliku - právě tady začala naše "sametová revoluce". Pokud přijdete, oblečte se také do něčeho červeného. Vezměte si svíčku, kterou zde budete moci zapálit. Více v
přiložené tiskové zprávě.

Čím víc z nás se těchto akcí účastní, tím větší šanci budou mít Barmánci na demokracii a lepší budoucnost! Prosím pošlete tento e-mail co největšímu počtu svých přátel - i to je pomoc.

do Prahy se v sobotu nedostanu (ora et labora), ale prohrabu nastavení a ještě teď změním barvu blogu! každá kapka v moři je dobrá...

clovekvtisni.cz

pár fotek nejen ze sobotní akce

skanzen

opět po roce něco píšu, ale je to natolik vyčerpávající, takže si musím dát pauzu a napsat Vám něco málo o skanzenu. dost mi to leží v hlavě a já se toho musím zbavit, abych byl schopen dostat se do té správné psychoušské roviny mysli...

měl jsem teď to štěstí, že jsem byl pár dní pod štíty Roháčů, v Zuberci, ve skanzenu. a někteří z Vás měli zase to štěstí, že jim ode mne přišel pohled...

atmosféra se nedá vystihnout, popisovat jednotlivé události je zas bezobsažné. takže bych měl asi zase rovnou skončit, ne? kdo to však nevzdává, tomu se pokusím přiblížit, jak to působilo na mě.

jsem naivní ruralista, proto na vše nahlížím asi jinak, než když tam tráví čas někdo z města, navíc někdo, kdo si to město třeba i oblíbil. ale stejně na mě dopadl šok toho, jak tehdejší život musel být těžký. žijeme si, přátelé, v bavlnce. a to i Ti z nás, kteří už nás ostatní živí.

když člověk vyklízí starý chlév a vyndavá z něj dobové nástroje a hlavou mu probíhá, jak se s nimi asi pracovalo. a jak dlouho... když máte pluh s jedním rydlem a držíte směr, abyste vyorali řádek brambor. když se pak hrabete v zemi a místo očekávaných korálů postrácených na bále nalézáte jen samou hlínu a říkáte si, co by asi prožívali tehdejší lidé, když by na podzim takto shromažďovali hubené zásoby na zimu...

když stavíte plot pro ovce. a to co vy ve třech řežete několik minut má jeden chlapík s motorovkou za pár sekund...

tleskám v mnoha směrech pokroku. rád jsem Vám psal ty pohledy, ale nebýt těch pár kilo teď v klíně, nenapsal bych Vám již nic víc. ale nelze mu tleskat ve všem...

ani tato tvrdá konfrontace s realitou ze mě toho naivního ruralistu nevyhnala. Boha má člověk hledat mezi lidmi, ale kupodivu ho lépe najde mezi pár lidmi, kteří jsou si o to bližší, než v těch tisících a miliónech, které musí žít pohromadě a které navíc podléhají celému tomu shonu kolem... proč člověk, když se chce alespoň na chvilku zastavit, zamyslet, utíká pryč od těch lidí?

to jsou otázky, které se mi honí hlavou a díky kterým jsem s v tom nádherném skanzenu „nevyléčil“.

pár fotek

Věda na ulici 2007

letos je to trošku jak v Kocourkově, nepořádala se Věda jedna, ale rovnou dvě! když se nepohodne univerzita s Českou hlavou, je z toho najednou dvakrát více práce pro katedry.

ale samotná akce je dost dobrá a stála za návštěvu. zvláště, když zrovna fyzika má co ukazovat. a tak jste si mohli celý den courat od stánku ke stánku, v našem fyzikálním městečku zkoušet např. Van de Graaffův generátor, 3D obrázky, atomovou bombu, gejzír z koly, postřeh... naproti u astronomů bylo krásně vidět Slunce, přes H-alfa filtr dokonce i nádherná protuberance, ukazovali i funkční model sopky.

a hlavně! dětem se to také líbilo a ošahali si fyziku, jak by ji správně měli znát ze školy.

pár fotek

radar?

už se snad trošku uklidnili emoce, začalo se racionálně jednat (rozuměj starostové chtějí peníze) a rád bych se zeptal já Vás:

„jak jste na tom Vy s radarem? chcete ho?“

David Brown: Šifra mistra Leonarda

po dlouhé době jsem opět něco přečetl. padla na to taky podstatná část pálavské dovolené (no přece ji celou neproprogramuju, ne?).

z tutý knížky jsem měl tak trochu respekt, protože mi o ní několik lidí nadšeně vyprávělo, že ji přečetli za jednu noc a že se to prostě nedá přerušovat. respekt jsem měl asi z obavy, že bych se nevyspal...

prní polovina knihy je opravdu zajímavá, děj se pomaličku rozvíjí do větší a větší šířky, navíc otevírá atraktivní témata (zvláště pro nás, rozené pochybovače o autoritách, tedy i o bibly) a opravdu se od knihy těžko odtrhává. celý den pak nad příběhem a různými teoriemi přemýšlíte... koho by nezaujala největší konspirace v lidských dějinách? koho by nezaujalo nejtajnější a nejzáhadnější středověké společenství?

v druhé polovině už se to vše ale nějak zamotalo, víc a víc se tam objevují stále a stále nepravděpodobnější a nereálnější cesty celého příběhu, hlavní hrdina je symbololog a vidí skrytý význam již zcela za vším a spíš jsem to dočítal s tím, že chci vědět, jak se to nakonec vyvrbí, než že bych byl u příběhu přikován.

mám rád obyčejné hrdiny, už moc ne ty, ze kterých se časem vyklube modrá krev (o které navíc ani nevěděli!). ještě větší mínus je, že si to čtenář už od začátku myslí sám. a poté, co jsem zavrhl jednu postavu, že prostě ten hlavní bídák (který vše způsobil a kterého neznáme) být nemůže, autor jej vesele usvědčí.

přemíru náhod dokonce několikrát v knize omlouvá vysvětlením, že to vlastně náhody nejsou a když se nad tím člověk zamyslí, je to vlastně logické...

nějak jsem se do toho opřel, viďte? nu... pokud hledáte knihu pro volný čas se zajímavým tématem, hlavně když máte i dost času na přemýšlení, nebojte se jí. ale nepřehánějte svá očekávání.

p.s: autor Vám navíc udělá takový guláš v některých historických faktech, že pak strávíte ještě další čas hledáním jejich správného a přesného znění. což vlastně není na škodu... a je dobré si na knihu udělat vlastní názor!

Pálava

ten kraj je prostě úžasný! v pondělí dorážíme do Pavlova a rozkoukáváme se. v úterý už drandíme na kolech do Mikulova. jestli to na mapě vypadá tak, že t cyklostezka Pálavu objíždí, ve skutečnosti ji spíše přejíždí! ale o to je to zajímavější...

člověk stoupá výš a výš, neustále obdivuje krajinu a Dívčí hrad z nového a ještě a ještě lepšího úhlu pohledu. a ty vinice všude kolem!

Mikulov je jak ze škatulky, jen se hned po našem odchodu propadlo nádvoří a je z toho největší speleo objev ČR roku. ale to už znáte ze zpráv. přístě nebudu tolik dupat...

ve středu ráno prší, takže jedem na autovýlet. Břeclav mě zklamala: maj dezolátní hrad a to je skoro všechno. Hodonín už byl daleko hezčí a vysloveně nádherné je Uherské Hradiště. dost bylo měst, takže prohlížíme Buchlovickou zahradu, kde jsou opravdu, ale opravdu parádní stromy (Jakube, tady se mi povedlo přesvědčit Mamku, že ta naše zahrada potřebuje nějakou dominantu. teď proti sobě soupeří ořech a škumpa! :-D) v Buchlově jsme se nechali protáhnout celým hradem (naštěstí jeden z mála, kde Vám nepovídají o Bíle paní!) a nádhernou katedrálu ve Velehradě už nám bohužel zavřeli.

ve čtvrtek razíme do Lednice. koupil jsem si od jednoho hodného pána, který nám pohlídal kola výborný luční med a pak obdivujem zámek. a hlavně ty zahrady! Kiwátko, až tam budeš studovat, tak to tam máš prostě úžasný. jak venku, tak ve skleníku.

na pátek nám zbyly Valtice a Pohansko. městečko je dost fine, ale nejvíc mě oslovila expozice u vykopávek na Pohansku! Velká Morava mě přitahuje už dávno. proč se toho tolik ví o keltech a germánech a tak málo o Slovanech? hned jak dočtu toho Browna, šáhnu doma v knihovně po knize s názvem Velká Morava a nasaju pár informací. učit se člověk má pořád... času nějak ubylo, takže jsme ještě odpoledne vyběhli na Dívčí hrad, který se tu nad námi vyvyšuje...

cestou zpátky prohlížíme Brno, potkávám se tu s pár internacionály, kteří se tu učí česky, mimojiné i s dvěmi němkami, kterým budu v zimě dělat Buddyho v Plzni, na Špilasu jsme slízli zmrzlinu, na Konopišti zbaštili klobásu a uhýbali svatebčanům.

no ale už jsem doma jen vzpomínám. víno mají dobré, vinárničky též a krajinu opravdu nádhernou: krásně zvlněnou a krásně zelenou. a do toho semtam nějaký kostelík, zámek, hrad, ruina... odjížděl jsem jako vyčerpaný člověk, vrátil jsem se jak nadšený vinař (značka: sháním jižní svah na vinhrad) a historik! díky, Pálavo...

pár fotek...

jedu dom!

a je to tady! jednou to muselo přijít... od deseti hodin večer se k nám do Wohnheimkneipe scházejí lidé blízcí, se kterými jsem toho hodně zažil během semestru tady. náhoda tomu chce, že zrovna tuten večer je Kneipe (po třech týdnech) znovu otevřená (další bude až v září) a že krom mých známých tu jsou jen lidi z Kneipentýmu.

popsat se to nedá, je to prostě silné. jako všechno loučení... mějte se fine, snad se ještě potkáme...

pár fotek...

vražda v půl třetí!

někdy prostě džbán trpělivosti přeteče, zvláště, když si ten druhý prostě nedá říct... znáte to jistě také: místo, abyste už několik hodin spali, neustále naříkáte:

„tak už se napij a jdi taky spát!“

nicméně je to marné a pak v jeden moment, to když se Vám navíc začne chtít čůrat, prostě rozsvítíte a onu ohavnou věc provedete. naštěstí se tyto ohavnosti dějí jen v noci...

Fränkische Schweiz

dnes ráno jsme vyjeli na Ausflug do Fränkische Schweiz. no prostě paráda! podívejte se na fotky. celý den utekl jako voda a pořád by bylo co objevovat, prohlížet a navštěvovat. popřípadě také na co lézt. pořád nevěřím tomu, jak těch 11 hodin rychle uteklo...

pár fotek...

proč?

takhle se musím ptát po několika dnech, kdy jsem měl možnost trošku nahlédnout pod pokličku naší novodobé historie.

proč mi nikde o odsunu neřekli a jen občas někde něco zaslechnu?

proč vše, co zaslechnu je pokrouceno čtyřiceti lety komunismu?

proč?

proč mi tvrdili, že Sudety byly maximálně půl na půl, když tam Němců byla drtivá většina?

proč mi tvrdili, že Němci byli všichni pro Hitlera?

proč mi nikdo neřekl, že spousta těchto Němců dobrovolně narukovala při mobilizaci?

proč?

proč jsme v dějepise dvakrát skončili s koncem druhé světové války?

proč se vše tak zjednodušuje?

proč?

tak odpoví mi konečně někdo???!!

strannost

pokud budu, a jako že budu, psát o Domaslavi, vězte, že již nemůžete podobné zprávy brát jako nestranné. v sobotu po setkání s Domaslavskými rodáky jsem se přidal do Domaslavského společenství. aneb Luki, máš u mě večeři!

další zprávy ze Setkání - Treffen budou následovat.

opět v jednom kole

zatímco Vy si v klidu užíváte prázdnin, narozeninových oslav, koncertů Vašich i někoho jiného, já se tu opravdu nezastavím:

sotva jsem v pondělí dorazil, nevyspán, připravoval jsem úterní přednášku o raketových motorech. ale snad se povedla, protože jsme byli pak s Iry, která šprechtila přede mnou pozváni na večeři. ó, jak ten Weizen leze do hlavy...

ve středu jsem upekl tři pstruhy na zelenině a vzali jsme si je spolu s třemi lahvinkami bílého na balkon. pak jsme vyrazili do Bertos na Abschlussparty. na naše taneční kreace bude Bertos jistě ještě dlouho vzpomínat. ejhle, ona byla ještě otevřená naše Wohnheimkneippe, tak jsme ji šli s Mirkou zavřít. ;-)

ve čtvrtek... hrome co bylo ve čtvrtek? celý den jsem se střídavě učil a střídavě spal. jo a večer jsem zřejmě zapomněl jít do Alexu na sraz s Jindrou a Pavlem, kybernety, který jsem tu potkal. chtěli jsme asi vzpomínat na staré dobré časy. na gymplu? na vejšce?

v pátek večer máme poslední setkání s naším kurzem němčiny v Kaiser Wilhelmovi. zjišťuji, že tíhnu opravdu na východ. první polovinu večera jsem prošprechtil s dvěma ukrajinci, druhou s číňankou a dvěma japonkami. a s Ziyng z Číny war das sehr interesant! přeci jen si ještě něco pamatuju z minulého režimu a probrat to s někým, kdo v podobném dosud žije... na polskou Vodka párty jsem ale nechal jen pozdravovat. jednak už mi není devatenáct, kdy jsem ji měl opravdu rád a jednak je toho přeci jen nějak dost, ne?

a je to tady! rozhodující zkouška semestru! Analysis II, tedy dvouhodinová písemka z matiky. nakonec to docela šlo, takže doufám, že jsem napsal. Iry se pak přiznala, že jsem ji dost znervózňoval, protože prý jsem byl během řešení pořád v pohodě, žádný spěch, takže si myslela, že nic nevím, nemám a nebudu mít. no přiznám se, že jsem asi v polovině provokativně vytáhl a zchroupal mé tradiční jablíčko. to byste se divili, jak to chroupe ve ztichlé přednáškovce pro 500 lidí! :-D

s tím jablíčkem už to dělám od dob matematických olympiád ještě na základce. znervózňoval jsem tím soupeře tak, že někteří napsali řešení místo na papír na lavici a byli diskvalifikováni. navíc museli jejich rodiče nahradit vzniklou škodu na majetku!

dvakrát jsem stihnul nakoupit, pak k Petrovi na čajovou párty. ó, já zapomněl! když Petr řekne čaj, myslí tím čaj Zbojnický, což je něco hrozného, dvaasedmdesátiprocentního ze Slovenska a ředí to horkou vodou. při cestě zpátky mě potkal nádherný teplý déšť. jen se v něm tak toulat, to by bylo něco...

a na Jorgovu Geburtstágpárty. hned na začátku jsem ukořistil místo za bárem, takže jsem tam strávil celý večer a obsluhoval. Wie, bitte? Welches Bier? Ach, so...

konečně je neděle. škoda jen, že je podmračeno, jinak bych se někam zajel vykoupat. a ve dvě máme langošpárty u Iry, v sedum jdem na zmrzku do města. v pondělí bude mít Geburtstágpárty Čogy, v úterý je Annasfest či co...

hrome! nestíhám ani vytahovat fotky z foťáku... ;-)

tábor

jedno slovo a co všechno skrývá! banda lidí, většinou dokonce dětí, kteří však k sobě navzájem mají dost hluboký vztah si prostě vyjedou někam na zelenou louku, ideálně ztracené někde v hlubokých lesích.

a tam spolu prožívají, občas i přežívají více jak dva týdny. na mě osobně tábor v posledních letech působí vždy dosti anticivilizačně: nechce se mi do ní zpátky, ba naopak vymíšlím další úniky, některé na chvíli, jiné již dosahují rozměrů celoživotních. ano, občas vyhlížím, kde bych se na život usadil...

a paradoxně tábor na mě působí i procivilizačně. v tom významu, který by civilizace měla mít: přemýšlím nad lidmi, nad přáteli, nad smyslem našeho konání. a takése tu a tam objeví ty úžasné chvilky, kdy si dvě duše porozumí více. i když je to jen občas i pouhopouhé slovíčko, které však druhého obohatí. slovíčko, které bysme jinak v našem „normálním“ shonu ani nepostřehli.

přemýšlím, že žiju špatně. že bych totiž na takovém táboře měl žít celý život. a do toho shonu jen občas vyrazit na výlet a vrátit se. neustále se vracet. asi to zkusím...

teď jsem si vzpomněl, že něco podobného udělal jeden člověk ve Stopařově průvodci po galaxii. zavřel celý svět k sobě domů jako do blázince a šel bydlet ven.

jen si nejsem jistý, zda jsem to vzal za správný konec, protože teď to mé rozhodnutí způsobí, že místo učení se na sobotní (a nejdůležitejší zkoušku) si zalezu do postele s knížkou...

ještě k tomu táboru: jako každý rok byl jiný. spousta zážitků, prožitků, her, povídání, vyvrknutých kotníků, transportu lazarů, ztrácení a nalézání cest k blízkým lidem, rozchod se ženou, hledání souhvězdí i planet, nacházení nových hodnot, objevování nového ve známých...

pár fotek...

pojeďte na Domaslav!

přátelé, pojeďte na Domaslav. domaslavští Lidové pořádají koncem července setkání s rodáky, kteří byli po druhé světové válce odsunuti. bude to zajímavé a já si to rozhodně nenechám utýct!

o Domaslavi psal již jeden trojitý článek Janek a kdo jste tam byl, jistě mi dáte za pravdu, že je to tam velice... no... pobytuhodné? a setkání s lidmi, které potkal pohnutý osud o kterém se ani neučíme ve školách?

www.domaslav.cz

prázdniny

přátelé, kamarádi! na chvilku se s Vámi loučím. tábor volá, takže si budu užívat lesů a (skoro) žádné elektřiny. krásné léto Vám všem!

Treffen

brauchen Sie nur ein Schlafsack, gute Laune und ein paar Kronen für Lebensmittel. ich fahre auch von Deutschland (von Erlangen), so wie zusammen mit dem Zug fahren können.

wir können eine Stadtführung der Pilsen machen und am abends 26. in Domaslav kommen.

für weitere Informationen und Anmeldungen schreiben Sie meine e-mail.

- Landkarte

ach ten Holostok

tak už je to tady. zase nezvládám zajet na Holostok! :-(

táhne mě to tam už několik let, ale vždy se něco připlete do cesty... pro ty z Vás štastnějších, kteří jsou v Čechách přidávám leták...

p.s: a pozdravujte tam všechny! ;-)

německá gramatika

chtěl bych Vás seznámit s nově vznikajícím portálem německé gramatiky. dalo by se říci, že je to taková Wiki o německé gramatice. zatím toho tam moc není, ale každý se může zapojit (zaregistrovat :)) a přidat svou kapku do mlýna.

druhou částí portálu je slovník. jeho předností (a to byla ta poslední kapka, kdy jsem zanevřel na intrnet a rozhodl se tuten portál založit) je možnost označit si vlastní slovíčka a z těch se nechat zkoušet. portál by Vás měl zkoušet z těch slovíček, která neumíte, na ostatní se ptát jen občas.

ve slovníku je aktuálně 360 výrazů a je samozřejmě možné přidávat nové.

budu rád za každý Váš postřeh, nápad, případně i hlášení chyb.

děkuji a přeji krásný den!

p.s: kde že to je? prozatím na gramatika.ic.cz. než zaplatím něco rychlejšího... na nemcina.kulikov.cz

panslovansky

byli jsme dneska na mezinárodním grilču. a jedna francouzska tam prohlásila, že nám závidí, že se všichni Slovani můžeme navzájem dorozumět. tak jsme se trošku zarazili a pak jsme s poláky a s Marianou z Ukrajiny prohláili, že to musíme vyzkoušet.

leute, ono to vážně funguje! následující hodinu jsme rozgovárali slovansky, každý hezky po svém a opravdu mě překvapilo, jak jsme si rozuměli. velice příjemné. je sice pravda, že jsme přeci jen asi nejvíce odlišní (směrem na západ), takže jsme s Iry ostatním rozumněli trošičku hůře, než oni si navzájem, ale přesto velice dobře. v takovém slovanském středu zřejmě stojí zrovna polština. a když zjistili, že znám Polanského a jejich aktuální problémy, hned bylo o čem se bavit.

mimojiné třeba o náboženství, Lize polských rodin, gayích tady i tam... asi to v tom Polsku nebude zas tak hrozné (rozuměj ultrakatolické). respektive s tou další vládou...

a také jsem vzpomínal na to, jak jsme před nějakými dvěma roky stejně slovansky mluvili na Ukrajině. tam jsme si ale vypomáhali ruštinou...

nu nic! půjdu teď nezvykle brzo do postele: vezmu si na chvilku ruštinu a pak budu pokračovat v německé četbě. přeji Vám všem také příjemný večer!

záhada vyřešena!

před necelými dvěma měsíci jsem tu psal o záhadně opuštěné plachetnici. jak se mi však povedlo zjistit z jiného zdroje (sobota 21. 4. 2007 - Právo), na lodi chyběl raft!

tím se však celá záhada dostává do zcela jiného světla. shrňme si fakta: máme tři muže v nejlepších letech, člun, o psu nic nevíme, takže o něm nemluvíme...

asi jim přeci jen bylo nezdravě na té plachetnici a tak vyrazili dále na člunu, kde mají dostatek pohybu. balení bylo jistě jednodušší než to první doma. kdo z nich to však celé vymyslel? jestli Harris, George nebo Jerome? to bohužel (zatím) nevím.

Tři muži ve člunu, o psu nemluvě je jedna z mých oblíbených knih. četl jsem ji před dosti lety a vcelku se mi líbila. ale byl jsem mladej a hloupej a nedovedl jsem ji pořádně ocenit. až když se mi před čtyřmi roky připomenula na Gemini několika úryvky (on Špalek bude také její příznivce), zamiloval jsem se. od té doby jsem ji četl několikrát a stále se rád vracím... k balení, k práci, k nemocem, k věšení obrazu, k sýrům, k cestování na moři (!!!), Montmorencymu...

nedávno jsem četl další jejich příhody. Tři muži na kolech. ale tak dobré to nebylo a trošku jsem se (místy) nudil. jenže... jak jsem o tom začal mluvit, tak se mi připomíná spousta scén... o manželkách, o dětech, o vstávání, o německém pivu v Čechách, o léčení pivní závislosti, o německé preciznosti, o výuce jazyků, o německém turistovi, o toulavém psu, o německých vlacích...

asi jsem byl mladej a hloupej a nedocenil jsem to vše. a nebo to člověk ocení až poté, co se k tomu vrátí. zprvu trpké zdá se... jako když zjistíte, že ten člověk, kterého znáte již dlouho je vlastně velice úžasná osoba a jste sami překvapeni, proč jste si toho ještě nevšimli.

kinoautomat

pražáci, neváhejte a hned tam běžte! ve Světozoru běží posledních pár dní Kinoautomat. jedna z dalších českých specialit... kdysi, a řekněme si na rovinu že už je to hodně dávno, jsem ho viděl v české telce a byl jsem naprosto unešen! tehdy jsme přepínali na jedničku či na dvojku podle toho, kterou verzi jsme chtěli vidět.

také světová veřejnost byla před čtyřiceti lety na Expu v Montrealu nadšena. kdo ví? třeba se časem dočkáme Kinoautomatu i v Plzni!

aktualne.centrum.cz/kultura/film/

p.s: až nezvykle na naše poměry vyčnívá z článku věta, že se jim dosud (!!!) neztratilo žádné hlasovátko...

automat na duše

„dobrý den! jednu duši prosím!“

„zde ji máte a dobře opatrujte. je Vaše.“

takto nějak si to představuji v nebi, než člověk vyrazí na zem. vyzvedne si jednu duši a o tu se pak celý život stará. někdo dbá, aby ta jeho byla krásně čistá, někdo ji má jako hadr, který se dá použít na všechno.

oba však někdy litují co se jim v životě, ať již úmyslně či neúmyslně přihodilo. a svou duši musí zalepit. vše, co se však jednou stane, i po té nejlepší opravě, zůstává na naší duši znatelné. a vrší se nám jedna záplata za druhou.

občas také potřebujeme dofouknout. pozor ale, abysme nepřefoukli...

komu by se to povedlo, kdo již má mnoho záplat, kdo svou duši ztratil, někomu odevzdal... je zde druhý pokus. ať člověk udělá sebevětší hloupost, vždy má jít dál. může totiž udělat i něco lepšího.

proto kdo budete potřebovat novou duši, stavte se pro ni v Erlangenu v automatu na rohu Henke Strasse a Werner von Siemens Strasse. za pět a půl eura dostanete duši novou, úhledně zabalenou. kdo nevíte, kde to je, stavte se u mě v Ratiborer Strasse, vezmu Vás za ruku a dovedu. klidně i pomohu s výměnou. je to malá pomoc oproti tomu, co můžeme v životě ještě vykonat...

Bodensee

v pátek jsme vyrazili na Bodamské jezero. po úvodních zmatcích jedeme nakonec do kempu se stanem z Kauflandu za 26 €, někdo se spacákem, jiný s dekou. po asi čtyřech hodinách ve vlaku jsme dorazili do Lindau a hledáme nějaký kemp, který by byl volný, což je tu trošku problém. původní představa, že obsadíme kemp na břehu jezera padá a kempujeme kousek ve vnitrozemí.

je to nějaký rodinný kemp, takže je tu Nachtruhe již od desíti a opravdu tu i obcházela paní security a upozorňovala nás, že jsme moc hlasotí. nakonec nás pustila do herny, takže jsme vše dopili tam...

v sobotu vyrážíme na prohlídku Lindau, což je velice krásné ostrovní město. a člověk má spíš dojem, že je na břehu moře. je tu spousta klikatých uliček, kterými se dá bloudit a obdivovat všelijaké krámky. dají se okukovat jachty i jachtičky na nábřeží, na mnohých místech mají dobrou zmrzlinu i bavorské klobásky v housce. celý ostrůvek se dá po břehu obejít, někde se dá dokonce i koupat. nebo sedět na břehu, poslouchat kytaristu od vedle, hrát různé hry, popíjet sangriu, fotit se...

prakticky celý den trávíme v Lindau, přestáli jsme i deštík, po kterém zmizela většina turistů a až po západu slunce se vracíme zpátky do kempu. bohatě zásobeni na noc!

večer tu je popový koncert, takže až do půl dvanácté žijem na lavičkách a posloucháme cajdáky. také večeříme a povídáme. pak nás ale nemile překvapuje, že sprchy jsou otevřené jen do půl jedenácté. to narozdíl od Nachtruhe nepochopím...

v neděli vstáváme již v osm, balíme a cálujeme kemp (celkem 10 € za každého na noc). svezeme se busíkem do Lindau a odtud šlapeme po břehu jezera do Bregenz. je to 9 km a cestou se střídají písečné komerční pláže s přírodními kamínkovými, nádhernými výhledy na Bregenz, Lindau a jezero s plachetnicemi a soukromými pozemky, které se musejí zdlouhavě obcházet.

oběd si dáme v Rakousku! jenže jak poznat, že už tam jsme? museli jsme se zeptat. už se těším, až zmizí i hranice kolem našeho domova. od 1. ledna by se to mělo stát skutečností...

do Bregenz se přichází po betonovém břehu točeném do dlouhé oblouku, na kterém se již dva kilometry předem povaluje spousta slunce chtivých Rakušanů. bohužel jsme na Bregenz měli asi půl hoďky, takže jsme jen nahlédli do opery (takový stadion pod širým nebem, kde běžela audio ukázka schopností jejich audio soustavy), našli nádraží a nasedli do vlaku.

do čtvrtice v Lindau. vyrážíme na kafčo a zmrzlinu, ještě naposled nahlédneme do klikatých uliček a pak sedáme do vláčku, který nás veze až do Norimberka. poznámka závěrem: vlaky DB jsou komfortní, tiché, ale s tou klimatizací by to nemuseli tolik přehánět...

Bodensee

dreihundert

včera jsme měli grilčo a plánovali výlet na Bodensee. a pak jsme šli do naší slíbené Wohnheimkneipe a ejhle! ono je místo ní kino. tak jsme se dívali na 300 (v češtině je to (300: Bitba u Thermopyl). ze začátku jsme zkoušeli prosadit alespoň německé titulky, protože přeci jen ne všichni tak plynule rozumíme. bohužel je neměli, ale ono to nakonec nevadilo...

on ten celý film je totiž jedna velká scéna. spíše takový pohyblivý obraz... celé je to pojato jako hrdinský epos (což samozřejmě je), ale díky takovému pojetí to nakonec ani nebylo napínavé.

zajímavé ano. díky vizuální podívané. ale jinak by se dali chyby hledat: nereálné fyzikální jevy, mnohdy až nesmrtelnost Řeků, Leonidasovi rozmluvy s Xerxem z očí do očí... a Xerxes samotný. že jsou herci i ve filmech z antiky stále čistí i s bělostnými úsměvy, na to si asi musíme zvyknout (vlašťovkou v tomto směru byli asi jen Vikingové). a že jsou takoví dokonce i po několikadenní bitvě?

ale Leonidas je sympaťák. jeho bojový křik Spartiaten slyším doteď. nezapomeňte to číst německy: Špartiátn! vůbec celé téma je zajímavé a hned jsem si šel na wikipedii přečíst pár podrobností.

dost jsem kritizoval, ale bylo to zajímavé. škoda jen, že to nebylo zpracováno více realističtěji (rozuměj drsněji) a více historii odpovídající (ono jich tam nebylo jen 300, ta soutěska ve filmu byla moc široká a navíc by se ty skály daly přelézt, nedělat z Peršánů třímetrové obry...)

pokud Vás toto téma láká či si chcete jen u něčeho odpočinout (dostat myšlenky jinam), tak by to mohl být fine film.

projížďka za kopcem

má tu někde být kopec, ze kterého by měl být nádherný výhled na Erlangen, Norimberk a Fürth zároveň! najít kopec by přece neměl být problém! vydal jsem se ho del popisu hledat, ale neuspěl jsem. místo toho jsem zjistil, že nejvyšším bodem místní krajiny je plavební kanál...

Projížďka za kopcem

Berg

tak tuten jednoduchý Begriff tu teď vládne! přesně před týdnem tu začal vrchol sezóny: festival Berg!

cože to vlastně je? nemoho srovnávat s pivními festivaly, protože je neznám. mě to trošku připomíná hudební festival a trošku pouť. spousta atrakcí na kterých ze sebe člověk může nechat vytřást duši (taky na tu hroznou věc šla jen Iry a nás pět zbylých se jí jen smálo), ale třeba se i rozhlédnout. ten kolotoč vyjede do výšky 52 metrů! a je z něj nádherný výhled na město. a ještě si někdy skočím na Ruské kolo (kupodivu oni tomu říkají Riesenrad), které je ještě o něco vyšší a navíc si člověk neukroutí hlavu.

no a krom krámků se vším možným (jídlo, pití, cetky...) tu hraje na několika místech asi tak pět kapel, takže si každý najde tu svou. k tomu si do tupláku za sedum € koupí pivko a co víc si přát?

popravdě jsem od toho moc nečekal, ale je to dost dobré. právě díky těm kapelám, které jsou některé opravdu fine a člověk vydrží hopsat na lavičce (na fotkách to není vidět, ale všichni stojíme na lavicích a stolech; asi místní zvyk či co) celý večer.

Berg

www.der-berg-ruft.de

pozdně...

chtěl jsem něco napsat. něco krásného. ale došla mi slova a nakonec z toho bude jen:

„Dobrou noc!“

Nürnberges Flughafen

v úterý jsme s Physikdidaktische Koloquiem vyrazili na norimberské letiště. z Erlangenu je to tak deset kilometrů, s našimi zajížďkami po lese (hrome, zase křižovatka) spíš tak patnáct, takže jsme si zároveň udělali fine výlet na kole.

na letišti nás protáhli skenerem a kdo pípal dostal ještě osobní prohlídku. já měl smůlu a přístroj mlčel. zato mě překvapila otázka, zda bych se mohl napít z té flašky co mám v ruce. představte si, že si třeba jdete po městě se zásobou vody hezky v dlani a někdo Vás zastaví: „mohl byste se prosím napít?“

naložili nás do autobusu a projížděli vše možné, včetně letištní rampy. pak jsme ještě prohlédli systém na odbavování zavazadel. docela legrační pojízdný, různě zakroucený pás. kufry si tam spokojeně projíždí různými přístroji a na konci do nich šťouchne jedna z asi dvaceti boxerek, aby spadly do správného letadla. tam jsme ale fotit nesměli...

já vím, že je to neekologické (a taky jsem ještě nikdy neletěl!), ale hodně se mi tam líbilo. přeci jen... stroje jsou to nádherné!

cestou zpátky jsme objevili nááádherný kostelík, kde bych klidně z fleku začal bydlet a pravidelně zvonit na věži. a po opětovném bloudění jsme se vyloupli překvapivě u UrwildPferde a měli jsme štěstí. byly asi jen tři metry od nás, což se mi ještě nikdy nepoštěstilo...

Nürnberges Flughafen

Neu Schwanstein

v neděli jsme prozměnu vyrazili na Neu Schwanstein. před sedmou ráno se scházíme na Bahnhofu a kupujeme Bayern Ticket. bohužel zaspala Maruška, a dorazila dvě minuty po odjezdu vlaku...

Nürnberg, Augsburg a v Bibenhofenu přistoupil Aritz s Eleni, kteří byli celou sobotu v Mnichově. ve dvanáct dorážíme do Füssenu a odtut je to již jen pár minut autobusem, který nás dovezl přímo až pod Neu Schwanstein. popravdě... nijak impozantně nevypadá. napřed ale vyrážíme na Hohen Schwangau, který je nádherně žlutý a vypadá celkem lidsky, že by se na něm dalo i bydlet. řešíme problémy s kašlem, Durchfallem a děláme si srandu z Čechů, když se jim nenadále vmísíme do jejich konverzace. přeci jen dohromady s Eleni a Aritzem moc česky nevypadáme...

na Neu Schwanstein je to pěkný kopeček. někteří, převážně Asiati, se nechávají vyvézt drožkou. pendlují tu asi dvě a dvakrát za den jsme potkali traktor se speciálním čistícím Gerätem, který odstraňoval z asfaltu koňské šrapnely. a že jich bylo!

Neu Schwanstein vypadá velice dobře. bílý kámen je přeci jen takový optimistický. akorát je tu neuvěřitelné množství lidí. prohlédli jsme nádvoří, ale dovnitř nejdeme. mě ty zámky přijdou vevnitř všechny stejné... šlapeme dále na Marienbrücke a to je to nejhezčí za celý den! jednak je cestou vyhlídka na Hohenschwangau a pak přímo z mostu (který je o 100 let starší než já) je nádherný pohled na Neu Schwanstein. a právě odtud je nejhezčí!

pak již jen sbíháme dolů k jezeru, koupeme se, sluníme, někdo odjíždí už v pět, plzeňáci v sedm. jak jsme se pak doslechli, měla první skupina lustig cestu, protože k pobavení celého vagónu nestihli vystoupit na přestup. naštěstí ty vlaky jeli chvilku spolu, takže přestoupily na další stanici.

Neu Schwanstein

Blaue Nacht

v sobotu se v Norimberku konala Blaue Nacht, kdy celé město žije až do pozdní noci, protože jsou otevřena všechna muzea, hrad a další různé výstavy, expozice a divadla. a to všechno na jednu vstupenku!

vyrazili jsme pohromadě s Maruškou a Martinou (trhnul jsem osobní rekord z pátku, protože jsme se domlouvali OPRAVDU na poslední chvíli!), v Norimberku jsme ještě přibrali Puy Suan. kupujeme za deset euro tickety a protože nám je špatně (respektive vůbec) neodtrhli, tak je pak prodáváme dále.

jenže! kam jít? je tu toho neuvěřitelně moc! nakonec jsme se shodli na hradě a cestou k němu navštěvujeme, co je při cestě. již první expozice nás nadchla. ač v Rathausu, tak umělecká. čtyřicet spících lidí. to muselo být strašně drahé, protože lidé jsou zde ze všeho nejdražší. někdo opravdu spí, někdo se snaží nesmát. u jednoho mládence jsme obdivovali medvídka, jednoho pána jsme dost pobavili. zvláště, když jsme si poblíž něj také lehli! ale upalujeme dále.

hrad je celkem fine, nejvíc však vynikne právě ve spojitosti s městem. a navíc je z jeho věže nááádherný výhled! Norimberk se mi začíná líbit. dál jsme se podívali do Albrecht Dürer Haus. paní Dürerová rozdávala modrý koláč a když jsem jí ho pochváli, dostal jsem další kousek. holky dostali Geschenk u starodávné tiskárny, totiž ručně otištěnou rytinu. mě nejvíce zaujala černá kuchyně. klidně bych vyměnil pohodlí automatického sporáku za takovou nádheru (ale chtěl bych se vidět po měsíci :))

setmělo se, potkáváme spoustu známých z Erlangenu a vandrujeme po městě. Spielzeugsmuseum, videoexpozice v parku, Vikingové na ulici, fotogalerie a kdovínacojsemzapomněl.

skoro hoďku jsme strávili na tanci v Balettförderzentrum a bylo to naprosto úžasné. asi si vyrazím v Plzni na balet. a pak se nám ještě dost líbila Africká výstava, kde hráli africkou hudbu, servírovali africké speciality (bohužel jsme přišli pozdě) a když jsme odcházeli, tak zrovna dotančil neuvěřitelně kouzelný tanečník!

na punkový koncert jsme dorazili po skončení (končili asi v jedenáct!) a protože se nám zrovna nechtělo na nějakou párty, kterých tu jelo neuvěřitelné množství a přeci jen už byla jedna v noci, jedeme dom. vlakem, který je neuvěřitelně plný...

Blaue Nacht

Veru, měla jsi pravdu. Norimberk je nááádherný...

vivat la salsa!

včera jsme zašli do klubu Cubanito. cestou na sraz, který byl v deset ve městě jsem si udělal osobní rekord. 7 minut kolmo na Hugenot Platz! stihl jsem to dokonce ještě tři minuty před desátou. načež jsem tam deset minut čekal sám. to je naposled, co jsem šel včas! zdejší morálka co se týče dochvilnosti by mnohým, které znám, vyhovovala :)

Aritz nás pak zavedl přímo do klubu, ještě pak musel pro Eleny, která bloudila po městě. počáteční šok byl pohled do ceníku. koktejly stojí 8 Euro! no to znám. stejné to bylo v Mnichově v lednu... takže všichni češi zvolili pivo.

hraje fine muzika. kubánské rytmy! takže netrvá dlouho a ocitáme se na parketu. teda... pochytil jsem dva základní kroky a zatím je ani neumím navázat, ale ať žije salsa! po dlouhé době mě tanec opravdu (ale opravdu!) bavil. a když hráli cha-chu, tak jsem si i zadováděl. ale až přijedu dom, asi někam začnu na salsu chodit!

také jsem zavzpomínal na staré časy, když jsme večery trávili v besedě a pak doprovázeli děvčata dom. ale už toho moc nepamatuju a kroky stále zapomínám... co Chlupáči Ty?

a ještě jednou: vivat la salsa!

Wurstgulasch

měl to být Eintopf, ale byl to Zweitopf... a fine odpoledne, a konečně dorazil Jirka a asi to byla největší Privat akce (nepočítaje párty), kterou jsme udělali. a taky jsme naplánovali nedělní Ausflug...

Wurstgulasch

anglicky i německy

před pár měsíci jsme na Jankovo blogu dávali dohromady „francouzskou“ říkanku. narazil jsem teď na něco podobného v angličtině. a přece jiného...

Come shall then well bload? Then well bload shell when blaight!

a když už jsme u té angličtiny... kdysi se mi velmi líbil článek s doslovnými překlady. moment... a! tady je. v němčině toho moc neznám. ein Unterwasermann je profláknutý. kupodivu, ein Schwindelmann existuje a smáli se mi jen Češi...

občas sám něco vymyslím, ale ihned zapomenu. takže si pamatuju jen dnešní přeřek, když jsem u pokladny zjistil, že si nepamatuju PIN:

"Entschuldigung, ich habe ein Fenster!"

slečna se tvářila zaraženě, ale když jsem vytáhl bankovku, zjevně pochopila a vrátila mi kartu... ;-)

dárky

také se Vás ostatní ptají: „co chceš k Vánocům/svátku/narozeninám?“ už pár let odpovídám: „nic“.

„no tak přeci něco potřebuješ, ne?“

„ne. co jsem potřeboval, jsem si koupil.“

chvíli trvalo, než si na to zvykli a první dárky opět „z hlavy“ byly trošku rozpačité. zvláště, když jsem zakázal kosmetiku... :)

ale tentokráte se opravdu vytáhli! kamarádi i příbuzní. a tak mám bundu na kolo (kterou jsem si říkal, že si koupím a jaké bylo překvapení, když se mi vyloupla v náručí), čapáky, tužku s laserovým ukazovátkem (počkej na příštím matematickym cvičení!) a masážní emulzi (to aby mohli pánové splácet dlužné masáže).

a je to opravdu opět ten fine pocit jako v dětství, kdy je člověk dárkem opravdu překvapen a potěšen. a když je to navíc ještě něco co se hodí a bude se léta používat, čtyřikrát lépe!

p.s: že nevíte co jsou čapáky? já z toho názvu byl také nadšen... hádejte!

vlčím!

kdo si mě ještě pamatujete, zapomeňte! Erasmácký prostředí na mě má špatný vliv...

jak vypadá den Erasmáka? přes den „chodí“ do školy. to vypadá asi tak, že ráno zaspí jeden Vorlesung, protože je od desíti. po druhém zajde do menzy, kde potká spoustu dalších Erasmáků. dozvídá se důležité informace o tom, co se dnešní den VEČER kde děje. tím pádem se zapovídá a přijde pozdě na další Unterricht.

odpoledne spáchá něco v kuchyni (čína s rýží, maso s rýží, zelenina s rýží, kuře s rýží, rýže s něčím od včerejška, houska se sýrem atd.) přečte maily, zopakuje německá slovíčka a ptá se ostatních Erasmáků, zda opravdu večer JDOU. popřípadě přesvědčuje ty co NEJDOU či je přesvědčován, ABY ŠEL.

večer si vzpomene, že se chtěl oholit, ale na to již je pozdě a třeba již někdo spí, takže svou zarostlou tvář potře vodou po holení, odváže kolo a tradá na párty.

český Erasmák dorazí na párty v deset hodin. s velkými výčitkami, že jde pozdě. nicméně TAM zjišťuje, že je tam sám a strachuje se, že je něco špatně. po půl hodině dorážejí ostatní čeští Erasmáci, v závěsu za nimi polští a začíná se ŽÍT. kolem půlnoci dorážejí španělští Erasmáci, v půl druhé Řečtí. to již ale český Erasmák pomalu začíná pokukovat po hodinkách a v půl třetí odchází. ostatní Erasmáci se tváří strašně překvapeně, že je přece brzy a že nemůže být müde!

jak vypadá týden Erasmáka? v pondělí Stammtisch v Bertos Cafe, v úterý párty u Bory (wie heisst Du? Bora. also das ist Deine Party, nicht? ja! o... ich heisse Erasmák!), ve středu Wohnheimkneipe v Ratiborer Strasse (ein Euro für ein Bier ist gut nicht? nein, komm in Tschechien!), ve čtvrtek párty v Alexu (říkali, že je to velký, ale že ten obrovskej sklep pokračuje ještě na dvůr 30 x 30 metrů, kde se griluje, jsem opravdu nečekal), v pátek Geburtstagpárty (hast Du ein Geschenk? nein, ich weiss nicht wer hat das Geburtstag), v sobotu po „obědě“ Ausflug mit unseren Rädern, na který dorazí jen třetina lidí, protože většina ještě nevstala, Ausflug se protáhne čajem až do večera, večeře a v neděli se vstává opět na oběd.

neděle je zvláštní den. Erasmák si uvědomí, že je další týden u konce a že by měl něco dělat. takže asi dvě hodiny zuřivě počítá Hausaufgabe, opakuje slovíčka a vůbec se snaží dát celému pobytu nějaký smysl.

zkrátka: vlčím. ale líbí se mi to... :-D

ještě umíš... slovní druhy?

tak schválně! kdo je ještě dá dohromady? připomínám, že to jsou takový ty věci jako podstatná jména, slovesa atd. a kdo je dá dohromady ve správném pořadí?

mě se to nakonec povedlo! správnost si můžete zkontrolovat na Wikipedii.

jak mě to napadlo? sprchoval jsem se! už je totiž zase pondělí... :-D při sprchování si nezpívám, ale dávám myšlenkám naprostou volnost. a myšlenky začaly přemýšlet nad českou gramatikou. Freud by asi řekl, že se mi stýská po rodné vlasti...

a asi by měl pravdu. minule jsem si takhle začal notovat nádhernou melodii... a jakou! až se mi chtělo brečet. když jsem se přistih, že si pobrukuju, chtěl jsem okamžitě vědět její název. trvalo mi asi tři vteřiny, než jsem si vzpomněl... když jsem o tom vyprávěl Lucce, prohlásila cosi o tom, že nemám tolik hulit...

proč používám Jabber?

Jabber používám zhruba od stejné doby, co jsem přešel na Linux. tím pádem jsem musel opustit do té doby mou oblíbenou Mirandu (je menší, hezčí a bez reklam než ICQ od ICQ) a během hledání mě vyhovujícího klienta v Linuxu jsem objevil Psi a používám jej jako Jabber klienta s ICQ transportem.

není tomu moc rozumnět? teď jsem zakopl na netu o článek, který to dobře vysvětluje a i mě, který Jabber používá přes půl roku přinesl nové informace (například posílání SMS hezky rovnou ze stejnýho okýkna jako komunikování cez ICQ).

proč mám radši Jabber než ICQ? protože to není uzavřený protokol jednoho subjektu, nýbrž otevřený kód mezinárodní komunity lidí, takže člověk není odkázán na rozmary jedné firmy (ICQ, Skype, Microsoft...). v Linuxu (i ve Windows ve škole) jsem spokojen se s Psi klientem, kdybych byl čistě jen na Windowsech, asi bych zauvažoval o Google Talku, který již nyní provozuje Jingle (hlasovou komunikaci podobně jako Skype, ale přes Jabber protokol).

nebojte se Jabberu! je lepší... ;-)

Erlangen: grilčo

volné úterý! a v pondělí v noci spontánní rozhodnutí, že jedem grilovat k teichu do Dechsendorfu. na sraz u menzy v centru jsme s Yoko a Puy San dorazili o dvacet minut dýl (no jo, naše noblesní jízda a jedna nehoda), pak jsme ještě zhruba stejnou dobu opravovali různá kola, ale pak jsme si zbytek dne jen a jen užívali!

jídla i masa bylo nakonec spoustu a na vyžebraném uhlí a přenechaném rozpáleném grilu to šlo jedna radost... i voda byla fine!

Erlangen: grilčo

Tam a zase zpátky

ve čtvrtek ráno (no ne zas až tak brzo, protože Bayern-Ticket je gültig až od devíti) jsem vyrazil na konferenci do Srní. vlakem jsem dojeldo Ludwigsthalu a pak už je to jen něco přes hoďku do kopce na Gsenget. kdysi jsem tudy šel na svém prvním puťáku. už byla noc, kilometrů v nohách moc a tak nás Velbloud tehdy krmil cukrem, aby nám to šlapalo...

mám respekt ze Sluníčka, takže se mažu dva roky prošlým krémém z lekárničky. mám respekt z uniforem, takže při narušení státní hranice zalézám hluboko do lesa (Gsenget byl oproti Kvíťanovo ujišťování zavřený). mám radost z přírody, takže se kochám a trošku fotím...

hodně se mi líbilo na Německé části Šumavy. kéž by to tak pěkné bylo i u nás. a ejhle! ono je. a možná i hezčí, protože je tam méně vesnic a více přírody.

potom konference didaktiky fyziky v hotelu Srní: fine hotel, úžasná kuchyně (třikrát denně tuny věcí na výběr od koláčů, přes teplá jídla, ovoce, zeleninu po dezerty, vidina mé kolejové stravy vše ještě více podtrhla), nudné přednášky, zajímavé přednášky, stávkující spojení notes-projektor na mé vlastní, sauna, užasný raut páteční večer a vůbec!

vše končí a tak v sobotu po obědě mávám autobusu směr Plzeň a šlapu do Rudy pro SONE+. cestou několikrát míjím mou oblíbenou Křemelnou. prohlížím Hofmanky a Pancíř netradičně z jihu. víte, že na Gerlovce udělali nový nástupní bod na lyžařské stopy? je tam parkoviště i zastávka busu. a v Alžbětíně opouštím naši krásnou zemi.

půl hoďka volna, takže pomaličku projíždím Bayerische Eisenstein a pak již vláčkem. na SONE+ (i na to levnější) se dá dojet až do Ambergu. tam už jen vyskakuji a hledám les na přespání. sice se mi večer moc nelíbil, protože byl víc hliněný než jehličnatý, ale nakonec jsem spal skoro 11 h.

nemám mapu, takže se snažím držet cyklostezky, která je poměrně dobře značená, takže se mi ztratila až v polovině cesty do Erlangenu. nevadí, našel jsem jinou, která tam taky vede... k obýdku jsem si za poslední eura dal Radlera (jestli se budete křenit, tak mě docela chutná!) a vzhledem k tomu, že mi zbylo 16 centů, nezbývá než dojed na Wohnheim...

cestou jsem objevil divočáky jen asi 200 m od místa, kudy často jezdím. přemýšlím, co ještě Erlangen skrývá za překvapení?

Tam a zase zpátky

konec Bobřího nakladatelství?

mnohým čtenářům dobře známé Bobří nakladatelství získalo v poslední době konkurenci. nalezli jsme totiž zajímavý odkaz, na kterém si může každý malonákladově (a nutno dodat, že za příjemnou cenu) vydat vlastní knížku. to by byl dárek! ještě s podpisem autora!

www.knihovnicka.cz

naše redakce provedla rozsáhlý výzkum, zda nehrozí krach dříve zmiňovanému nakladatelství. čtenáře můžeme uklidnit: nehrozí! jednak se Bobří nakladatelství specializuje na ne zcela vlastní knihy a zřejmě to nové nakladatelství bude vždy před Vánoci, tj. v době kdy se Bobří nakladatelství vždy probouzí z letargie a něco vydá, zcela zavalené mnohýmí zakázkami.

nicméně musíme dodat, že novému nakladatelství fandíme a přejeme vše nejlepší do budoucna!

Erlangen: piknik na střelnici

kousek za domem mám les a v něm jsem objevil starou střelnici. o týden později jsme s pár dalšími vyrazili na ochranný val piknikovat. a bylo to prostě úžasný. bylo nás pět statečných, kterým se povedlo vstát (jeli jsme už ve 14:00) po Geburtstagparty...

Erlangen: piknik na střelnici

záhada zavřeného pokoje

před pár dny mě zaujal článek z druhé strany Země a občas se k němu v myšlenkách vracím. také jste ho zaregistrovali?

aktuálně.cz

nevím, co na tom připadá pánům a dámám policejním nepochopitelného. já být na takové lodičce s dalšími dvěma přáteli, na takovém krásném místě, navíc prý bylo i fine počasí, tak se zcela jistě povznesu do sedmého nebe!

a že přitom nechám puštěný laptop? to dělám pořád. dělám i horší věci...

a co Vy? máte pro tutu záhadu nějaké jiné vysvětlení?

Erlangen: zabydlování se

dneska konečně můžu říct, že se tu cítím jako doma! možná je to tím, že už začala škola, ale hlavně jsem dodělal spoustu drobností:

• došil a řádně pověsil závěsy
• pověsil dva plakáty
• na schránku dal nápis "bitte keine Werbung, danke!"
• koupil a zprovoznil novou síťovku, takže jsem konečně řádně na netu

najednou to tu začíná být útulnější... kdo bydlíte na koleji to jistě znáte, ale já s tím trošku bojuju, protože jsem přeci jen po tom čtvrtstoletí z domova trošičku zhýčkán. a začíná se mo to i docela líbit, protože je člověk svým pánem. doma ten zákaz reklamy neprošel...

Erlangen: první obrázky

prvních pár obrázků z Erlangenu. je to taková všehochuť, ale takový byl první týden...

Erlangen: první obrázky

virtuální Velikonoce

abych si zasloužil jedno krásné vajíčko, kreslím neumělou pomlázku na účet z Aldi. to kolo jsem tam našel ještě z minulého týdne, kdy jsem vysvětloval Yoko, co mi to visí na krku za přívěsek...

šlapky, brzdy... jízdní kolo

zapomněl jsem: nezamčené!

nikdo ho však neukradne

bohužel je malované

stop kouření

souhlasíte s „omezením práv“ kuřáků? podpořte tutu snahu na www.stopkoureni.cz!

kamarád si před měsícem dovolil upozornit v nočním buse nějaké... no řekněme lidi, že by alespoň v tom autobuse kouřit nemuseli. pak byl několik dní v pracovní neschopnosti... to bylo jen na okraj, na blbce narazí člověk všude. o tom to ale není.

zákon, který se bude koncem dubna projednávat by nám mohl dát šanci, že si večer vyrazíme a nebudeme muset přemýšlet, kde je nejmíň zakouřeno. že člověk nebude po návratu smrdět jako padesátiletý kuřák. že nebude sami kuřáci. pasivní...

mám (některé) kuřáky rád. doufám, že i oni(y) mají rádi(y) mne... a Vy?

aktuálně: je nás skoro přes 60 70 000!!!

Erlangen: poprvé

první zážitky z Erlangenu? bloudíme a nemůžeme najít naši adresu. chci se otočit v podzemní garáži a zapomenu na kola na střeše. spousta ulomených, ohnutých a odřených věcí. že má Mamka odřenýho broučka jí řeknu raději až doma. zatím píšu, že je vše v pořádku, aby neměla strach.

na koleji mě chytá deprese. co tu budu v tom malym prostoru čtyři měsíce dělat? nevadí ani tak to, že jsem v cizí zemi jako spíše to, že jsem na koleji, kde je vše buď společné, nebo malé. dvacet pět let u Mamky dělá své... přeci jen vím, proč bych chtěl na podzim odejít z domu = postavit se na vlastní nohy!

ale! v pondělí večer se potkáváme vši Erasmus studenti v Bertos Cafe a hned znám další lidi. a hlavně i na mojí koleji (Jirku a Iry, kteří přijeli se mnou šoupli na druhý konec města, asi proto, že jim napsali, že jsou Tschechische Republik a mě Tschechoslowakei).

a zapomněl bych na mou Buddy, která mi v pondělí odpolende ukázala město a krámy. Vielen Dank!

v úterý se věnuji poznávání Erlangenu na vlastní kůži a opravdu jsem rád, že tu mám kolo! je to tu jak v Regensburgu (ale ten je ještě o něco hezčí). až budu někde bydlet, chci aby se tam na kole jezdilo stejně dobře a separátně (od aut), jako tady.

už vím, kde co koupit a vůbec! po osmi hodinách nastavování mi funguje (žalostně pomalu) internet a vše vrcholí dnešním (středa byla) večerem, kdy se scházíme sic v menším počtu ale proč ne přímo u nás v Ratiborer Strasse. táhneme to s Mirkou a Yoko celou noc. během večera se vystřídaly dvě slovenky Myška a Renata a dva Němci Jorg und Andre. škoda, že ti dva přišli až tak pozdě...

zkráceně: líbí se mi tu, mám kartičku do menzy a kolo (po tom utržení se ze střechy) ještě doopravím. a Němčinu musím ještě dohánět. ale dobrý!!! první dny byly náročné, ale už jsem se zabydlel...

Jeden svět: Nesdělitelné

to, co film chtěl sdělit je opravdu nesdělitelné. a nesdělitelné je i to, co sdělil, tedy napsat to do pár vět...

o Holokaustu toho vím (či si to alespoň myslím) docela dost. zajímavé ve filmu tedy bylo především to, že se zaměřil na jedno konkrétní místo v čase i prostoru. na Rodinný tábor. a nastínil jej do podrobností.

když však po filmu přišel do sálu Tomáš Brod - jeden z pamětníků, který ve filmu také vypovídal, bylo to najednou něco zcela jiného! spolu s ním tam byl ještě plzeňský historik Radovan Kodera (btw. jeho dcery prošly naším střediskem :)) a dva lidi ze sdružení HUMR. filmové plátno přeci jen odcizuje a když máte možnost někoho vidět na pódiu naživo, ptát se ho a poslouchat, cítíte se nějak méně anonymně. a více vtaženi...

že jsem chtěl odejít v půl sedmé? a odešel jsem až po půl osmé? nevadí... vadí však to, že festival Jeden svět končí!

humr.wz.cz

Jeden svět: Lekce běloruštiny

první film, který jsem v plzeňském programu hledal a i se dočkal! přijde mi, že co se děje v Bělorusku nyní je hodně podobné tomu, co se dělo u nás před Sametovou revolucí. sami opozičníci v dokumentu tvrdí, že je to začátek Lukašenkova konce. ale ten konec může být dost dlouhý...

ráno jsem četl, že byla v Minsku desetitisícová opoziční demonstrace, odpoledne pak koukám na dokument, který se vrací přesně o rok zpátky. 25. března je totiž v Bělorusku Den nezávisloti. a také den největších protestů proti Lukašenkovi. o to živější dojem film udělal.

filmem provází kluk, který musí být mladší než já (syn uvězněného ředitele lycea). má můj obdiv!
nechci ani přemýšlet, zda bych dovedl dělat stejné věci jako on...

když od něčeho hodně čekám, bývám obvykle zklamán. ale Lekce běloruštiny mě nezklamala!

Jeden svět: Konzum

konečně začal Jeden svět i v Plzni. a hned ve čtvrtek jsme vyrazili na Konzum do In Spiralu. kritika konzumní společnosti mě docela lákala. asi proto jsem celý film čekal na nějakou myšlenku, jak s konzumní myšlenkou naložit. zazněla však jen ta, že máme ničit majetek a vrátit se do doby kamenné. vyslovil ji přímo autor John Zerzan, o jehož myšlenky se opírá spousta antiglobalistů, hlavně těch radikálních, napůl teroristů. s tím nějak nesouhlasím...

celý film byl trošku zvláštního ražení, něco mezi uměním a reklamou (takže bych ho za dokument moc nepovažoval), spousta klipů, taneční hudby a opakujících se motivů. do In Spiralu se úžasně hodil.

nicméně: co se tomu filmu povedlo je, že jsem od té doby již několikráte o konzumní společnosti přemýšlel. a neustále se k tomu tématu vracím a asi si do Německa vezmu nějaké čtení...

Jden svět však nekončí, bohužel se do něj pořád něco plete! :-(

www.jedensvet.cz

promítání u kamen

osm let cestuji do Holostřev. od Té doby, co nám Elva v Mariánkách vyprávěl, že získali faru a že ji začínají opravovat. a konečně se povedlo!

v pátek mě vyzvedli Luďa s Andreou na kolech. vzali jsme to přes opravovaný zámeček v Rochlově (se zasvěceným výkladem jediné z nás), přes zavřené Kladruby a chvilku po západu Slunce dorážíme na faru.

vítá nás Hapla a je to tu, jako by se zastavil čas... nechci to celé popisovat, protože se to nedá. atmosféru tady musíte zažít. rozhodně se mi tu líbilo moc a vůbec nemám pocit, že by lidé zde byli nějak zpátečničtí. naopak! přemýšlejí...

hlavně jsme však jeli kvůli Promítání u kamen. po dlouhé době jsem se chtěl podívat na něco, co mě donutí použít ten orgán na mém krku a zamyslet se nad životem. asi i díky tomu, že většina původně vybraných filmů nedorazila, stal se z toho zážitek
spíše umělecký. díky kraťasům z Anifestu a Schvankmajerovo dílkům. ale také jsme zkoukli komedii (chcete-li se uvolnit, pusťte si Bratříčku, kde jsi?) či Tarantinovo gangsterku Jackie Brownová, o které doteď nevím, co si mám myslet (po půlce jsem na půlhoďky odešel hrát fotbal, abych se pak zase vrátil a dokoukal to).

z původního plánu zůstal asi jen film Nepříjemná pravda. po něm proběhla docela zajímavá debata, která kupodivu nebyla o globálním oteplování. nebyla ani o tom, co s touto hrozbou dělat. kupodivu byla o hlavní postavě, která vše podávala (jo, to je ten film s Alem Gorem) a o stylu, jakým to bylo natočené. dost možná, že jsme se tam sešli se stejným smýšlením a nikdo nepochyboval...

na půdě v kostele

ke konci se však objevilo něco hodnotnějšího: nepodmíněné chování! a zde také skončím, protože o tom chci ještě chvíli přemýšlet a navíc mé podmíněné reflexi mě ženou spát...

www.komunitanoe.cz

hvězdárna v Rokycanech

tak jsem se před chvílí vrátil z hvězdárny! v podvečer jsme přijížděli do Rokycan a mráčků bylo docela dost. nakonec se ale krásně (a studeně) vyjasnilo. já vím, že to studuju, ale je to poprvé, co jsem byl na hvězdárně a poprvé, co jsem se díval do pořádných teleskopů.

Sirius? paráda! jenže ona je to v dalekohledu pořád jen tečka. Venuše? už lepší - je vidět srpek - jaxpívá Nohavica. vše však zachraňuje Saturn, který vypadá jako namalovaný a je nádherně vidět i s prstencem. hned se mi astronomie líbí daleko víc a musím si na někdy naplánovat pozorování naším novým (a v podstatě prvním) katedrálním teleskopem...

a všem doporučuji výlet do Rokycan. kopuli mají sice rozebranou, ale i z terasy jsou schopni hodně toho povědět i ukázat.

www.hvr.cz

lavinový kurz

první březnový víkend jsem byl na lavinovém kurzu v Krkonoších. teď už vím, čeho (snad) všeho se na sněhu bát. ale na druhou stranu ubyl strach z neznáma, tj. že jsem ještě před pár dny vůbec nevěděl, čeho se na horách bát.

zároveň jsme byli se skialpy! když jsme v pátek večer škrábali sjezdovku ve Špindlu a dřela mě bota, vůbec jsem nechápal, co na tom lidi vidí. avšak nedělní tůra, kdy se nám i vyjasnilo to vše otočila a opět se dívám peněžence na dno a čekám, až se naplní. proč? chci skialpy!

pár fotek z laviňáku

české uvozovky v HTML

jak u přímé řeči, tak u zdůraznění, se v jazyce českém používá speciální forma - kulaté uvozovky.

příklad: „Je mazaný jako liška.“

na rozdíl od angličtiny, kde se používají uvozovky rovné.

example: "He's lubricated like a fox."

při psaní v textovém editoru (OpenOffice Writer, MS Office Word...) jsou rovné uvozovky nahrazovány kulatými (takže například do tutoho blogu je lze bez problému zkopírovat přes schránku). jak něčeho takového docílit v HTML?

kulaté uvozovky jsou obsaženy v UNICODE, proto je lze bez problémů vložit jako entity.

• levou uvozovku jako „
• pravou uvozovku jako “

zdrojový kód pak může vypadat takto:

„Christopher the Bastard from After-spoons and without satelites.“

a výsledek pak bude zobrazen jako (ovšem bez překladu):

„Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.“

entity musí(!) být i s tím středníkem, pokud budou psány do tutoho blogu, je třeba je napsat v módu „HTML kód“, protože jinak je první znak každé entity (&) nahrazen svou entitou (&) a pouze se zobrazí.